Přijal jsem výzvu a zapojil se do projektu Svět bez stížností.
Tenhle nápad Willa Bowena oslovil více než 11 milionů lidí v celém světě.
Mým cílem je vydržet 21 dnů v řadě bez jediné
stížnosti.
Píšu si on-line deník. Popisuji, s čím se při plnění výzvy potýkám, jak se cítím a co mě u toho napadá.
Přidejte se, je to dobrodružství :-)
Sledujte mě na Facebooku,
nebo ve své e-mailové schránce.
Dneska, z vašeho pohledu včera, jsem udělal velkou změnu v prezentaci svého deníku. Na Facebooku mám samostatnou stránku Život bez stížností. Bude to přehlednější a vyřešil jsem tak hloupý nedostatek. Vlastní chybou jsem totiž skoro dva týdny na svém FB profilu nezobrazil ani jeden nový článek. Takže teď to máte kompletní.
Ticho a mlčení pomáhá od stížností. Uvědomuju si to víc a víc od chvíle, kdy jsem o tom psal ve svém deníku. A od okamžiku, kdy jsem si o tom přečetl v knize Svět bez stížností.
Jsou věci mezi nebem a zemí. Včera jsem psal o tom, jak se mám při odvykání stížností chovat v krizových situacích. Že mám zhluboka dýchat a mlčet. A neuběhlo ani 24 hodin a dostal jsem hned dvakrát příležitost ukázat, jak na tom jsem.
Ticho léčí! Slyšeli jste to někdy?
Kdo dokáže vydržet delší dobu v tichosti, je obvykle srovnaný sám se sebou. A naopak. Kdo mele páté přes deváté a pusu nezavře od rána do večera, obvykle má sám se sebou nějaký problém. Proto nechce zůstat potichu.
Jaký smysl má, stěžovat si na skutečnosti, které nezměníme? Přijede zpožděný vlak dřív? Přestane hned pršet a mrznout? Vyschne bláto na cestě a umožní nám projít s čistýma botama? Rozestoupí se kolona na ucpané dálnici, takže dojedeme včas? Zkyslé mléko se promění zpátky v čerstvé?
Výzva 21 dnů bez stížností není souboj s časem. Nejde v ní o rychlost. Dneska po téměř dvouměsíční zkušenosti si troufnu tvrdit, že každý, kdo po týdnu od startu hlásí sedm dnů bez stížností, lže. Nebo mírněji řečeno - ještě stále jsou ve fázi nevědomé neschopnosti. Vůbec netuší, jak moc si stěžují.
Nikdy jsem nekouřil, nefetoval ani závodně nepil. Nemám tedy vlastní zkušenost s náročným odvykáním. Jen si představuju, jaké to je. Ale odvykání stížnostem bolí. Mentálně. A v několika fázích.
Bude jednodušší přestat se stěžováním, když si přestanou stěžovat i lidé kolem mně? Nechci si to za každou cenu zjednodušovat. Spíš hledám souvislosti. Jak se navzájem ovlivňujeme? Tím myslím já, který si stěžovat odvykám, s okolním světem profesionálních stěžovačů.
Velká únava je pro stížnosti ideálním žrádlem. Když k tomu přidáte změnu prostředí, odpovědnost za děti a špatný pitný režim, je zaděláno na celou baterii stížností.
Dostal jsem, obrazně řečeno, pořádnou ránu do zubů. Celý týden jsem se zabýval dúvody, proč si stěžujeme. A při pohledu do nastaveného zrcadla jsem zjistil, že si stěžuju poměrně často. Víc, než jsem si myslel ještě před týdnem. Jen o tom nevím.
Tušíte, co je zbabělá stížnost? A jestli se jí taky dopouštíte? Nechci vás napínat. Ani vám něco podsouvat. Ale i v tomhle případě si troufám tvrdit, že alespoň občas ano.
Stížnosti jsou nástrojem mocenského boje. Nikdy dřív jsem si to neuvědomil, ale maji velkou moc. A pomáhají ziskat moc! (Slovní hříčka, hehe :-) Pravdivá. Věnuju se tomu ve čtvrtém pokračování tématu Proč si stěžujeme.
Mezi stížnosti patří i výmluvy na vnější okolnosti. Jsou to jen finty, jak se zbavit odpovědnosti za něco, co jsme zvorali. Pokud to stěžovači mají promyšlené, budete jim těžko odolávat. Já pro vás mám ale tip, jak jim zatnout tipec :)
Stěžuju si ze zištných důvodů. Z každé stížnosti se snažím něco vytřískat. Pozornost. Soucit. Pochopení pro moji výmluvu. Někdy dokonce moc. Stěžování je vlastně velmi silný nástroj nefér komunikace. Už abych se ho zbavil!
