Dneska mám shodou okolností narozeniny (schválně, uhodnete, kolikáté?) Ne že by bylo co slavit. Ale člověk si má dělat drobné radosti, že jo :) A tak jsem si jako dárek sám sobě nadělil už 12. den bez stížností v řadě, což je můj nový rekord! :))

Po týdenní zdravotní pauze jsem zpátky se svým nestěžovacím deníkem. Jak jsem psal 12. března, své postřehy z plnění výzvy 21 dnů bez stížností budu publikovat jednou týdně, vždy v pondělí.

Svoji výzvu 21 dnů bez stížností plním už více než dva měsíce. Dneska jsem se pošesté dostal ke čtvrtému dni bez stížností v řadě. Rekord jsem zatím měl deset dnů, resp. devět, protože ten desátý jsem si postěžoval. Faktem je, že moje periody bez stížností se zvolna prodlužují.

Začíná nám víkend bez dětí. Po delší době zůstáváme doma jen se ženou a Eliškou. Budeme jednoduše relaxovat. Já dopíšu v klidu blog. A budeme předávat Elišce nějaký funkční model chování v rodině :)

Život každého z nás ovlivnili rodiče. Pozitivně i negativně. Od rodičů máme zažité základní modely chování. Rodičům se snažíme podobat, nebo se od nich co nejvíc odlišit. Tak jako tak, jejich šlápota v naší mapě života je veliká.

Už několikátý den se zabývám tématem "kritika a stěžování". Pořád se nějak neumím srovnat s tvrzením Willa Bowena, že jakákoli kritika druhého je automaticky stížností. Asi to bude chtít ještě pár dnů, než si najdu svoji rovinu pohledu. A čekám, co mi k tomu napíše Will Bowen sám, už jsem ho oslovil.

Špatný start. Od půlnoci jsem byl s Eliškou snad osmkrát vzhůru. Měla divoké sny a byla plačtivá. A měla vytříbený smysl pro to, vzbudit mě přesně ve chvíli, kdy se to nejvíc nehodilo. Znáte to, máte pak pocit, jako když vás kůň kopne do palice. Ráno a většinu dne jsem podle toho vypadal.

Pořád mi to s tou kritikou vrtá hlavou. Je, nebo není konstruktivní kritika nesmysl, jak píše Will Bowen? A je, nebo není kritika stížností? Dám si dneska dohromady jedna a jedna z toho, o čem jsem četl v knize Svět bez stížností.

Další týden nestěžovací výzvy načínám druhým dnem. Desátým v pořadí. Matně jsem si vzpomněl, jak jsem ještě před jejím zahájením spekuloval, jestli stihnu skončit během už ledna :-) Jaká bláhovost. Máme první březnový týden, jsem na cestě téměř přesně dva měsíce a hele, jsem u druhého dne. Nestěžování je vážně dřina.

Dneska jsem si vzal na paškál vaše odpovědi v mé mini anketě o stížnostech na zdravotní stav. A co myslíte - stěžují si víc muži, nebo ženy? Kdo používá své zdraví častěji jako výmluvu, aby se ulil od něčeho neoblíbeného?

Mnoho psů - zajícova smrt. Ne že bych si připadal doslova jako zajíc, ale tentokrát na mě tohle pořekadlo platilo. Mnoho lidí (a úkolů a příprav a nervozity a dětí a blbnutí a...) mě přibrzdilo v polovině čtvrtého dne.

Jedním z největších umění konverzace je umění mlčet. Tuhle tisíciletími ověřenou pravdu nemám na svědomí já (bohužel), ale nebožtík Marcus Tullius Cicero. Platí to i pro stížnosti. Kdo mlčí, nemůže si stěžovat.

Začínám si uvědomovat, že snaha o nestěžování mě opravdu mění. Pomalu. Nenásilně. Ale mění. Přestože mám pořád rezervy, na spoustu věcí kolem sebe se dívám s větším odstupem a nadhledem. Víc v klidu.

Co mají společného stížnosti a násilí? Vždyť stížnosti jsou jen slova. Beru si na pomoc svého oblíbeného "duchovního otce" a otevírám pohled na zajímavé souvislosti.

Jsem po tom návratu z hor nějak naměkko. Takový ... cíťa. Že by už na mě lezlo jaro? Pořád si uvědomuju silný vliv mlčení a pravidla: "Raději mlč, než aby sis stěžoval a pomlouval". Zjišťuju, že spoustu věcí v životě komentuju automaticky a naprosto zbytečně. Ze setrvačnosti a pocitu, že je třeba něco říct. Blbost. Není!