Tak zase někdy, Stando!

'To se dalo čekat!' pomyslel jsem si, když jsem se dozvěděl, že zemřel Stanislav Gross. A v hlavě se mi okamžitě roztočil kolotoč vzpomínek.

I když jsme o tom spolu nikdy nemluvili, Stando, zabydlel jsi se v mé paměti hned první den, kdy jsme jako ušatí puberťáci nastupovali do prvního ročníku průmyslovky. Srazili jsme se ve dveřích a společně pak zjišťovali, do které třídy patříme. Oba vyklepaní a zvědaví zároveň.

Každý jsme měli jinou specializaci, takže jsme se celé ty čtyři roky jen tu a tam potkávali na chodbách, nebo v jídelně. Ale vždycky jsme se alespoň očima pozdravili. Žádní velcí kámoši, ale věděli jsme o sobě.

Po maturitě jsme se úplně ztratili z dohledu. Na čas.

Přišla sametová revoluce a ty jsi se najednou začal objevovat v médiích jako přední "mladý sociální demokrat" a já ti držel palce. Měl jsem, a vlastně pořád mám, pocit, že ta střední škola z nás ze všech udělala jeden tým.

Fandil jsem ti i v parlamentních volbách, dal ti hlas a vypil panáka na tvoje zdraví, když jsi se stal nejmladším poslancem.

Pár let na to se to zase tak nějak zvláštně zamotalo a práce nás částečně spojila. Stal se ze mně novinář (stejně jako ze spolužáka Břéti, pamatuješ?), takže jsem tě začal sledovat jinýma očima. Už ne jako kumpána ze střední, ale jako člověka, který voličům něco slíbil a dostává z jejich peněz plat za to, že ty sliby plní.

A najednou jsem tě viděl jako mladého ambiciózního politika, který docela má cit pro to, co lidé chtějí vidět a slyšet, který si umí získat na svou stranu novináře, a který rok za rokem stoupá po žebříčku k politickému nebi.

Palce jsem ti držel ze všech sil, když jsi měl jako ministr vnitra na triku zasedání Mezinárodního měnového fondu v Praze. Tobě, i Gábině, která tě jako mluvčí v těch extrémně vypjatých dnech podporovala.

Když se z tebe stal předseda vlády, nejmladší v historii, říkal jsem známým: "Snad se z toho nepos..e!" Přál jsem ti, abys to zvládl, abys byl třeba nejen nejmladším, ale i nejúspěšnějším premiérem naší země. Už jsem se těšil, jak se pak budu vytahovat, že jsme spolu maturovali :) Jenže... trochu se to zadrhlo.

Vzpomněl jsem si i na naše jediné, nečekané setkání z té doby. Ve Strakově akademii jsem moderoval slavnostní podpis dohody mezi tvojí vládou a družstevními svazy.

Seděli jsme vedle sebe a ty jsi se ke mně naklonil.
"Neznáme se odněkud?"
"Samozřejmě, ze střední školy," usmál jsem se.
"No jasněěěě," okamžitě jsi pochopil. A o pár vteřin později jsi se ke mně naklonil ještě jednou: "Ale tady si raději budeme vykat, jo?" a spiklenecky jsi se usmál, jako tenkrát ve dveřích průmky. A šel jsi podepisovat.

Mimochodem, měl jsi pravdu v té své loňské televizní zpovědi. Hodně vrásek na čele jsme ti tehdy dělali my, novináři. Vyráběli jsme kauzy z naprosto okrajových témat, tlačili na tebe víc, než na jiné. Dal bych ruku na to, že někteří kolegové a kolegyně z branže dostali objednávku na to, aby tě mediálně oddělali a donutili odejít. Politici tě totiž prý zvolili do čela vlády proto, že jsi měl být snadno ovladatelnou loutkou. A řekl bych, že jsi se jim trochu vymknul.

Měl jsi to dobře rozjeté, ale podělal jsi si to sám.

Dobře víš, že tvoje vysvětlování ohledně původu peněz na koupi bytu, bylo ... diletantské. Ano, možná kdybys tenkrát na férovku přiznal, že jsi si ho koupil za tzv. poslanecké náhrady, tak ti to prošlo. Byl jsi suverénně nejoblíbenější politik v zemi, ujišťoval nás, ze to "myslíš upřímně" a navzdory velikosti smečky štvacích novinářských psů jsi to s médii prostě uměl. Možná by nějaký šikovný mediální profík dokázal národu vnuknout přesvědčení, že jsi vlastně kabrňák, když jsi si na ten byt ušetřil.

Přiznávám se, že tuhle tvoji lapálii často na svých trénincích a seminářích krizové komunikace uvádím jako odstrašující příklad a jako ukázku zblbnutí vlastním mediálním obrazem. Nebyl jsi ve střehu a spoléhal jsi na to, že ať řekneš sebevětší pitomost, novináři a my, občané, ti to zbaštíme i s navijákem. Byl jsi si sám sebou nezdravě jistý. A dojel jsi na to. Politicky.

Nevím, co je pravdy na tom, že jsi měl okolo prstu omotané vlivné policisty a že jsi skrytě v naší zemi ovládal kde co, jak se občas někdo snaží tvrdit. Nikdy jsem žádné důkazy neviděl.

Co jsi dělal po odchodu z politiky, jestli tvůj prodej cenných papírů a výdělek na nich byl košer, nebo ne, nevím. Moc jsem to nesledoval a neorientuji se v tom. To víš ty sám nejlíp.

Stejně jako jsi už loni nejspíš tušil, jak na tom zdravotně skutečně jsi, když jsi se národu omlouval za špatné premiérování a mluvil o svém nalezení Boha. A i když jsi to zase schytal, že to prý byl neupřímný kalkul, šaškárna a nevím co ještě, oceňuji, že jsi s tou sebereflexí přišel.

Přestože jsme se nevídali, budeš mi chybět. Jsi jedním z dílků puzzle mého života, kterému tak teď chybí další kostička.

Je mi moc líto, co tě postihlo. A je mi moc líto, že už se nikdy nepotkáme. Tajně jsem doufal, že letos přijmeš i moje pozvání k rozhovoru. Tak třeba někdy později...

Měj se, Stando!