Kamarád EM a ti druzí

Mám kamaráda EM.
Má vlastní firmu a zabývá se obchodem, protože si rád povídá s lidmi.
EM je normální chlapík z malého města, žádný byznysový
superman. Má dar udělat na lidi dobrý první dojem. Asi před třemi
roky mě požádal o pomoc.

"Potřebuju zlepšit svoje prezentace," řekl mi tehdy.

Potěšilo mě to. Ostatně - komu by neudělalo radost, když ho kamarád požádá
o pomoc, nebo o radu.

"Jasně, rád," povídám mu a začali jsme spřádat plán, jak na to půjdeme. Ukáže mi svoje prezentační materiály, půjdu s ním jako "kolega" na pár obchodních schůzek, budu si dělat poznámky a nakonec mu dám zpětnou vazbu, jak se říká.

Za týden jsem měl snad deset stránek notesu popsaných poznámkami.
V kavárně nám na stole voněl čaj, když jsem to na něj vybalil.

"Hrozně žvaníš!" vypálil jsem na EM bez přípravy, protože jsem věděl, že
k němu si to můžu dovolit.
"Jak - žvaním?" zeptal se zaskočeně.
"Vyprávíš těm lidem první poslední, jako bys jim chtěl říct všechno, co o tom víš, a skoro je nepustíš ke slovu."

EM mlčel.
Šrotovalo mu to v hlavě a po chvíli řekl zamyšleně: "Hmmmm!"
"Uber. Ptej se, ať se víc dozvíš o nich. Nech je, ať mluví hlavně oni. Vžyť přece nemusíš uzavřít dohodu s každým na první dobrou!" pokračoval jsem ve své roli.
"Já vím," řekl tehdy EM poprvé svoji oblíbenou větu.

Střih. Skok do letošního roku.

S EM se od té doby vídáme několikrát za měsíc.
Pracujeme na společných projektech, on pomáhá mně, já se snažím pomáhat jemu. Co se ale za tu dobu změnilo jen dost málo, je ta jeho povídavost.

O svém oboru toho EM ví hodně. Možná jako jeden z mála u nás. A je dobrý, myslím, že tomu, kdo si ho najme a nechá ho pracovat, se EM vyplatí. Ale pořád má tendenci lidi ukecávat a zavalovat haldou slovního haraburdí.
"Já vím, zase moc kecám, viď?" reaguje vždycky, když vidí moje povytažené obočí.

Od vás sušenky nechci

Mimoděk jsem minulý týden vyslechl v obchůdku, kam chodím pro čerstvý chleba, vystoupení obchodního zástupce od nějakých sušenek. Žvanil a žvanil tak, že jsem si schválně počkal na výsledek. S majitelem obchodu, se kterým už se dobře známe, jsme se na sebe pobaveně usmívali a já tušil, co se stane.

"Nechci, děkuju!" řekl mu, když si vyslechl asi pětiminutový monolog o složení těsta, náplních, balících linkách, éčkách v sušenkách, tvrdém konkurenčním boji, podmínkách skladování surovin na sušenky a výhodných cenových podmínkách v porovnání se třemi dalšími dodavateli.
"Nechcete?" koukal ten mladík překvapeně. "Připadá vám to málo výhodné? Dobře, dám vám slevu!" začal z kapsy tahat další karty.
"Nechci žádnou slevu, nechci vás jako dodavatele. Nemám rád lidi, co se mně ani nezeptaj, jestli je vůbec chci poslouchat," vpálil mu hokynář bez servítku to, co jsem čekal.

A já si vzpomněl na EM.
A na všechny, kdo ve své profesi jednají s druhými lidmi.
A kdo mají pocit, že když jim toho řeknou hodně, budou úspěšnější.

Omyl!

Krásně to kdysi řekl Dale Carnegie:

"Nejoblíbenějšími řečníky a partnery v diskusi
jsou ti, kteří nemluví, ale naslouchají!"

Ten borec se sušenkami by si měl tuhle větu napsat zevnitř na čelní sklo svého auta, aby ji měl pořád na očích. On zřejmě ještě netuší.

Můj kamarád EM to už pochopil, v praxi s tím má ale ještě problémy. Jako ostatně spousta dalších lidí.

A vy?