Co je a není důležité

Stejně jako vy všichni jsem zavalený kvanty informací.
Valí se na mě každý den ze všech stran.
Noviny, časopisy, rádia, televize, billboardy, plakáty, výklady...
A to mluvím jen o malém výčtu několika nejsilnějších zdrojů novinek.

Přidejme tradiční šuškandu.
Informace "nechtěně odposlechnuté" a takové to "tak co bylo dneska nového".
Není divu, že si s tím spousta z nás neví rady.

Žádná škola neučí, jak efektivně nevnímat pitomosti.
Jak odhánět informace pro život nedůležité.
Ono to ani nejde.
Jak by mohl kdokoli akademicky rozhodovat, co právě pro vás je a není důležité.

Psychologové a psychiatři tak léčí novou nemoc - informační přehlcenost.

Ti důslednější a prozřetelnější z nás zatáhli v pudu sebezáchovy za záchrannou brzdu.
Záměrně si odpírají některé informační zdroje a snaží se tak vystoupit z davu.
Vyhýbaji se zejména masovým médiím.

Ta snaha má hlubokou logiku.
Jde o to, nechat si v hlavě místo na myšlenky, kterým se CHCEME věnovat.
Zbavit se témat "vnucených" a dát prostor vlastnímu rozhodování.

Příklad.
Koho z nás doopravdy zajímá, že v lese mezi obcemi A a B srazil motocyklista srnce?
Nebo že slečna XY se nechala na veřejnosti vidět v choulostivé situaci s panem CD?
A nebo že "osa zla už neprochází Íránem"?

Bude to procento? Dvě? Tři?
Nebo dokonce jen promile?

Přesto nás každodenní duchovní potrava tohoto ražení sytí téměř všechny.
Ať si to uvědomujeme, nebo ne.
A i kdybychom jí věnovali jen patnáct, dvacet minut denně, je to ztracený čas a promrhaná energie.
Čas, který můžeme věnovat sami sobě.
Svým blízkým a nejbližším.
Energie, kterou možná potřebuje někdo, nebo něco, v našem bezprostředním okolí.

Z centra dění do prázdna

Řadu let jsem jako novinář žil v epicentru.
V počítači se mi každou vteřinu sbíhaly horké novinky z celého světa.
Reportéři z regionů nabízeli další témata.
Z mailové schránky jsem den co den mazal i tři desítky reklamních a PR zpráv.
O informacích jsem mluvil s kolegy a kolegyněmi, přemýšlel o nich a tlumočil je pak přes mikrofon vám všem.
A když mi padla, stejně jsem byl pořád "in"; v noci, na dovolené, na pískovišti s dětmi...

Okolnosti tomu chtěly, že jsem z toho kolotoče loni vypadl.
Prakticky ze dne na den šmytec.
Žádné agenturní zprávy, žádné debaty nad tématy dne.
Žádné přemýšlení nad tím, jak to říct ostatním.
Bez čtení novin, sledování televizních zpráv, jen tu a tam s pár zprávičkami z rádia za volantem auta.

Ten úžasný výplach mozku byl navic umocněný letním a podzimním osobním prožitkem úplně jiné kultury.
Kultury, která zatím (možná nevědomky) informačnímu boomu odolává.

Zjistil jsem, že mi můj každodenní chleba vůbec nechybí.
Ta práce jako taková ano.
Ale ne ta dřívější potřeba "všechno vědět a všemu rozumět".

Zkuste to taky.
Zakažte si na týden, na dva noviny a televizní zprávy.
Poslouchejte jen hudební rádia.
Vyhýbejte se debatám "o nesmrtelnosti chrousta" a žijte sami sebou.
Věnujte své myšlenky tomu, co je PRO VÁS OSOBNĚ důležité.
A když už vás přece jen ten informační moloch dožene, řekněte si:
"No a?!"

Napršelo někde víc, než jinde?
Spadla kdesi lavina?
Je nějaký člověk podezřelý, že něco spáchal?
Dal někdo někomu víc gólů a vyhrál?
Navrhl nějaký politik něco, co vzápětí jiní politici vetovali?
Bude zítra benzín za 28, nebo za 28,20?

Řekněte si:
"No a co? Proč mi to říkáte?
Proč bych měl/a zrovna tohle vědět?
Proč si mám zrovna o tomhle něco myslet, mít na to názor?"

Kam tím mířím?

Nejde o to, ignorovat okolní svět.
Ale vymezit mu jasné hranice a mantinely.

Jednou, dvakrát do měsíce si zkusmo pustím zprávy v televizi.
Přečtu noviny.
A zas a znovu se přesvědčuji, že většinou obsahují pro život nepodstatné bláboly.
Ano, možná zajímavé.
Ale pro praktický život k ničemu.
Čest výjimkám!
A znovu a znovu se přesvědčuji, že je to stále horší.
Že "přihlouplá informační zábava" a maskovaná reklama vede nad potřebnými informacemi 99:1 na body.

Třídit informace

K základním pravidlům komunikace patří schopnost třídit informace.
Nenechat se zavalit nesmysly a vybírat si jen to podstatné.
Pro nás, naše životy a zájmy to podstatné.
"Oddělit zrno od plev", jak říká staré přísloví.

V Indii jsem minulý rok viděl nádherný příklad důmyslné jednoduchosti.

Venkovanka dobývala z klasů úrodu, zlatavá zrnka obilí.
Ve vydlabaném kameni je jiným kamenem vymlátila.
Podobně jako naši předkové cepem.
A pak nabírala směs zrn a balu do dlaní a vše pouštěla z výšky asi z 20 centimetrů po větru.
Těžší zrna spadla do misky, lehký odpad bez námahy okamžitě odletěl.
To podstatné zůstalo a zbytečné odvál vítr.

Kéž bychom se to opět naučili i my v centru vyspělé civilizace. Zbavit se tak snadno plev a nechat si v miskách jen to, co opravdu potřebujeme k životu.

Budu rád, když se se mnou podělíte o svoji zkušenost.