8. DEN (2)
(NEDĚLE 11. ÚNORA 2018)
Každá změna začíná teď. Když chci cokoli změnit, musím vědět, jak je to teď. Když chci změnit sebe, musím si ujasnit, jaký jsem. Plusy i mínusy. A přijmout to jako fakt. Teprve pak na sobě můžu něco změnit.
Život bez stížností
on-line deník z plnění výzvy 21 dnů bez stížností
- Taky už jste byli na záchodku, kde se rozsvěcí fotobuňkou, která reaguje na pohyb?
- A když si třeba sednete na mísu a nehýbete se, tak zhasne? A vy nevidíte ani kde je toaleťák?
- A když si chcete rozsvítit, musíte vstát z mísy se staženýma kalhotama a zoufale máchat rukou, aby si vás fotobuňka všimla?
Domů do Práglu
Eliška nás vzbudila zase před sedmou. Nasnídali jsme se, trochu ještě pokecali a kolem desáté vyrazili zpátky do Prahy.
Tentokrát bylo docela hezky, sucho, bez deště. A tak jsme kolem poledne byli zase v Uherském Hradišti na obědě. A na záchodě.
Tak přesně takhle to bylo. Najednou tma. Posvítil jsem si aspoň mobilem :)
Jak se zbavit stížností
Oblbnout mozek
Podvědomí je potvora. To vím dávno.
Dokud nepřijmu současný stav, bude mi všelijak škodit. Bude se vzpírat. Můj mozek se vlastně jen zatvrdí a víc než dřív se bude držet dosavadních zvyklostí.
Mým největším nepřítelem jsem já sám.
Mluvím o tom proto, že právě o tomhle pochybuju.
Myslím si, že se znám. Řekl bych, že znám svá pozitiva i negativa. A myslím si, že jsem sám se sebou docela v podhodě. Že jsem se přijal.
Já vím, že vám to možná připadá banální. Ale ruku na srdce.
- Jste sami se sebou stoprocentně srovnaní?
- Víte o svých slabostech a špatných vlasnostech a nezlobíte se kvůli nim sami na sebe?
Buďte jako první u toho
Přihlaste se k odběru mého on-line deníku. Každý den vám e-mailem pošlu odkaz na nový článek dřív než ostatním.
Když
se dívám na svoji šňůru neúspěšných dnů se stížnostmi, přemýšlím o
jejich původu. Každá moje stížnost pramenila z nějaké vnitřní
nespokojenosti.
Přitom je to vlastně hrozně jednoduché. Mluvil jsem o tom už na začátku.
Nespokojenost (stížnost) vyjadřuje nesoulad mezi naším očekáváním a skutečností.
Každá
moje stížnost byla reakcí na to, že se v dané situaci NĚCO dělo jinak,
než jsem chtěl. Děti reagovaly pozdě, neochotně. Jiný řidič mi vjel do
cesty. Počasí bylo horší, než jsem si přál...
Vzpomínka na dětství
Uvědomuju si, že valnou část dětství jsem strávil uprostřed různých stížností. Moji rodiče prostě byli takoví. Osobně si ani nemyslím, že by byli výrazně odlišní od ostatních. Třeba těch vašich.
Máma si stěžovala na tátu. Že je málo doma. Že vydělá málo peněz. Že se nestíhá starat o mě a o sestru. Stěžovala si, že na chatě místo odpočívání stojí pořád jen u sporáku a nádobí.
Táta si stěžoval na těžkou práci. Na to, že je unavený. Že bylo špatné počasí. Stěžoval si na mámu, že se s ním hádá. Stěžoval si na mě a mámu, že mu málo pomáháme se stavbou chaty, kterou přece staví hlavně pro nás, pro mě a ségru...
Stěžoval si taky na komunisty.
To bylo občas dost o hubu, ale místy legrační. Šel třeba koupit mléko (tehdy ještě v plastovém pytlíku). Když ho nesl domů, prasklo a kapalu mu z tašky. On se pak na ulici hlasitě rozčiloval, že jsou komunisti šmejdi, že neumí udělat ani pytlík na mlíko :)
Měli jinou představu
Oni si to asi oba představovali jinak. Jedodušší. Pohodlnější. I pro ně samé. Dneska bych řekl, že se k sobě vlastně nehodili. A oni to asi podvědomě cítili. A ty jejich stížnosti tak vlastně říkaly: Takhle jsme to nechtěli!
Trvalo roky, než si to vyřešili a rozešli se. Bylo to krajní řešení. Ale pro oba určitě správné, když se na to zpětně dívám.
Faktem ale je, že nám se sestrou tím svým soužitím nastavili vzorec. A my jsme to do sebe nasákli. Takže pro nás stěžování a nesoulad ve vztahu s partnerem představuje (představoval) vlastně normální stav.
A ani jeden z nás s tím nejsme spokojení.
Je to věc přístupu
Rozdíl mezi Japonci a Číňany
Takže od dětství mám v téhle věci nastavené špatné vzorce chování. Vím o tom. Přijal jsem to. Nezlobím se kvůli tomu ani na sebe, ani na rodiče. Ale chci to změnit. Musím změnit svůj přístup.
V knize Svět bez stížností jsem na to našel hezký příklad.
V Japonsku a Číně se používá stejný symbol, který označuje budovu postavenou tak, aby odolala zemětřesení.
V japonštině se překládá jako tolerovat, nebo přijmout, v čínštině ho překládají jako bojovat.
Budovy postavené tak, aby obstály i při zemětřesení, tedy v Japonsku zemětřesení tolerují, neboli snáší, zatímco v Číně se zemětřesením bojují.
Tolerovat, nebo bojovat?
Zdá se tedy, že mám pořád co dohánět. Nejspíš jsem stále nepřijal všechny své stinné stránky. A mám na vybranou.
Přijmout je? Nebo s nimi bojovat?
Napište mi, jak jste na tom vy
Našli jste se v některé z mých vzpomínek? Zažili jste (zažíváte) něco podobného? Podělte se o svoje zkušenosti ;)