8. DEN (1)
(STŘEDA 24. LEDNA 2018)
Další mimořádný den. Dnešní
dopoledne totiž strávím v jednom z filmových ateliérů. Bude ze mně televizní hvězda :). Po dlooooouhé době jsem se nechal zapsat do komparzního rejstříku a
hned během pár dnů mi přišlo několik nabídek.
Ty první jsem z
časových důvodů odmítl, ale tentokrát to klaplo. Dost se na to těším.
Po řadě let se jako účinkující vrátím do televizního prostředí.
A kromě toho načínám osmý den mojí výzvy 21 dnů bez stížností.
Televizní hvězda
Nástup mám na osmou. Chvíli to hledám, protože budovy v ateliérech nejsou úplně blbuvzdorně označené. Nakonec mi jakýsi metař ukázal, kam jdu. Vystoupal jsem do patra, kde už na chodbě posedávalo snad dvacet, třicet lidí v družném hovoru. Komparz. Živé křoví. Budeme tedy točit něco s publikem.
Jo, to jsem vám neřekl. Já vůbec nevím, co mě čeká. Jediné jsem se z propozic dozvěděl, je jméno mé role. A z telefonického rozhovoru s produkční jsem vyrozuměl, že budu jakýsi starostlivý otec. Show must go on :-)
Dostal jsem k vyplnění smlouvu a se slovy: "Odvedu vás za vaší dcerou, tam si to v klidu vyplňte!" jsem byl odveden na chodbu, kde na dřevěné lavici vyplňovala stejný formulář sympatická tmavovlasá slečna.
"Dobrý den, jestli jsem to správně pochopil, budete moje dcera. Tak já se vám představím. Já jsem otec."
Následoval první příjemně zvonivý smích, který nás pak doprovázel celé dopoledne.
"František Tlapák."
Slečna
dcera se taky představila a následující dvě hodiny jsme strávili
povídáním o všem možném a čekáním na pokyn k natáčení. Mezitím jsme se
šli kolem půl desáté převléknout do kostymérny, pak vedle lehce
přepudrovat a šup zpátky na chodbu. Na památku jsme se vyfotili.
Až tak kolem půl jedenácté na nás přišla řada. Dozvěděli jsme se, že budeme točit epizodu oblíbené talk show.
Režisér nám každému řekl, jakou roli hrajeme, o co nám jako jde, probrali
jsme pár témat, na která moderátor zavede řeč. A už jsme šli točit. Jak
se říká - na první dobrou. Hotové to bylo asi za půl hodiny.
Krátce po poledni jsem byl doma. Cestou jsem ještě vyzvedl pajdu ze školy a šel uložit prcka k polednímu spánku. Jakmile usnula, pracoval jsem na svých projektech. Texty pro klienty, připravoval jsem si podklady pro tenhle blog, plánoval, vyřizoval maily... Prostě běžný pracovní den "v posteli" :-)
Všechno vypadalo téměř
idylicky.
Už už jsem se těšil na další den bez stížností. Asi jsem polevil v ostražitosti, možná jsem se nechal ukolébat vědomím, že jsem bez stěžování zvládl i dopolední mimořádný program, když to přišlo.
Pamatujete?
Před dvěma dny jsem o tom při rekapitulaci mluvil. Čekal jsem, že se ještě prostěžuju znovu na začátek.
Večer,
čtvrt na deset. Kuba, mladší synek s nohou v sádře, se povaluje v obýváku na sedačce a
paří na tabletu. A jako obyčejně nevnímá. Tedy - on vnímá, ale
selektivně si připouští jenom ty informace, které se ho nějakým způsobem
dotýkají.
Výzva: "Jdi se nahoru umýt, je čtvrt na deset večer!" mezi ně v žádném případě nepatří. Ani když je pronesená pětkrát. Dokonce se ani nesluší na takovou výzvu jakkoli reagovat. Jeho obvyklá taktika je já tady nejsem.
"Tak půjdeš se umejt, nebo ne? Mě už to vážně nebaví, pořád ti to opakovat!"
A je vymalováno. Náramek se stěhuje po osmi dnech na pravou
ruku.
Tak aspoň si tu levou bez náramku pořádně umeju :-)
Ještě odvykání
Třetí noc bez kojení a v novém pokojíku. Slečna dcera to zvládá překvapivě s grácií a klidem. Zato tatínek začíná i přes den vidět duchy :)