7. DEN (3)
(ÚTERÝ 27. ÚNORA 2018)
Jsem po tom návratu z hor nějak naměkko. Takový ... cíťa. Že by už na mě lezlo jaro? Pořád si uvědomuju silný vliv mlčení a pravidla: "Raději mlč, než aby sis stěžoval a pomlouval". Zjišťuju, že spoustu věcí v životě komentuju automaticky a naprosto zbytečně. Ze setrvačnosti a pocitu, že je třeba něco říct. Blbost. Není!
Jo, ty jeřabiny vám vysvětlím o pár odstavců níž :-)
Život bez stížností
on-line deník z plnění výzvy 21 dnů bez stížností
Další (malá) rekapitulace
Jen si tak trochu zametám před vlastním prahem.
Pochopil jsem, že valnou část mých stížností představují zbytečné hlášky, které mají blízko k ironii a sarkasmu.
Myslím, že to taky znáte.
Nechce někomu říct na plnou hubu třeba "Vypadáš příšerně!", tak použijete "Ty ses teda vymódil!"
Smysl ale zůstává stejný. "Děláš nám ostudu!"
Nebo - některé z dětiček udělá nějakou pitomost. A tatínek utrousí:
"To si snad děláš legraci, nebo co?!"
Jasně že nedělá. Děti to vědí, já to vím. Jen schovávám stížnost a výtku za formulaci rádoby nad věcí.
Notorický opozdilec přijde zase pozdě na šichtu. Šéf se snaží ukázat smysl pro humor a tak to komentuje:
"Á, pan XY se dostavil. Vítejte! Tak abychom poslali pro kapelu, ne?!"
Je to skrytá stížnost, protože tím šéf chtěl říct jediné: "Chodíte opakovaně pozdě, pane XY!"
Národ Švejků
O nás Češích se občas říká, že jsme národem vtipálků, ironiků a rejpalů. Já to kolem sebe rozhodně slyším denně ze všech stran. A i když se takovéhle poznámky tváří jako s humorem a nadsázkou zvládnutý problém, zůstávají projevem nespokojenosti a stížností.
Švejk taky těmi svými historkami každou chvíli jen skrytě proti něčemu protestoval (i když bych mu úmysl rozhodně nepodsouval :)
Buďte jako první u toho
Přihlaste se k odběru mého on-line deníku. Každý den vám e-mailem pošlu odkaz na nový článek dřív než ostatním.
A tak se znovu a znovu vracím k tomu:
Mlč, nebo říkej něco hezkého!
Mám s tím potíže a úplně mi to ještě nejde. Ale je to jako s novým koněm. Zvykáme si na sebe a já se snažím ho ovládnout.
Nešlap nelámej
Chci se s vámi podělit i o jednu osobní věc. Jak jsem v úvodu psal, že jsem citlivka... Už řadu měsíců si každou chvíli vzpomenu na tenhle úryvek z refrénu písničky Hany Zagorové Nešlap nelámej.
...cosi ve mně teprv klíčit začíná,
těch, co všechno chtějí hned, je většina.
Ale k čemu je ten věčný spěch?
Ten, kdo slepě koně bodá do slabin,
sotva povšimne si prvních jeřabin...
Jeho autorem je Mistr textař Zdeněk Borovec.
Připadá mi totiž, že spousta stížností a nespokojenosti kolem nás souvisí se spěchem. S životním tempem společnosti, ve které žijeme.
Já vím, vy, kdo mě teď čtete někde na venkově, nebo v malém městě, to možná vnímáte jinak. Ale větší města, neřkuli Praha, ve které žije víc než desetina Čechů (a Moravanů a Slezanů a Slováků a...) tepou jako stroj.
Cítím, že v tom mém rozjímání o tichu a mlčení jde ve skutečnosti o něco jiného. Vlastně celá nestěžovací výzva je na tom postavená.
Je třeba vnitřně se zklidnit!
Dokázat se (třeba aspoň v soukromí a sami pro sebe) odstřihnout od okolního světa, přibrzdit, nadechnout se, rozhlédnout... Užít si ty jeřabiny, kterých bychom si v plném tempu ani nevšimli. Nebo jeden druhého.
Když to teď po sobě čtu, připadá mi to nějak ... no takové jako trochu nafoukané. Neosobní. A mentorské.
Ale já to vnímám stále silněji.
Zkrotit "drzý jazyk" je extrémní dřina a téměř ztracený boj, pokud vám to hlava bojkotuje. Pokud jdete svým vnitřním tempem proti tomu.
A naopak.
Když se snažíte zklidnit své životní a myšlenkové tempo, není nic horšího, než když mu házíte klacky pod nohy v podobě stížností, nadávek a jiných projevů nespokojenosti.
Proto se tak často myšlenkami vracím k tomu krásnému Borovcovu textu. Díky za něj!!!
Odpoledne jsem vezl Elišku za ženou do města. Společně s Naty pak jedou do sochařského ateliéru kamaráda Jirky.
Při předání u auta se Jana zeptala:
"Pití jste asi nevzali, co?"
"Ne. Zůstalo v předsíni na lavičce. Do prčic!" vypadlo ze mně a hlavou mi proběhlo:
"Sakra! Hlavně že jsem si tu lahvičku připravil a myslel na to."
Ještě jsem si neodpustil úplně zbytečné:
"Kvůli takové kravině je sedmý den v pr...i!"
No a ze sedmičky musím zase na start :-)
