6. DEN (2)

10.02.2018

(PÁTEK 9. ÚNORA 2018)

Po včerejší sedmihodinové cestě je dnešní den balzám na duši. Uprostřed zasněžených lesů, na jednom z nejvyhledávanějších míst Slovenska. Čeká nás lyžování, asi koupání a ani nějaká procházka. Přesto tuším, že příležitostí k přerušení úspěšné série dnů bez stížností bude víc než dost.

Život bez stížností

on-line deník z plnění výzvy 21 dnů bez stížností

PŘIDEJTE SE KE MNĚ A K VÝZVĚ 21 DNŮ BEZ STÍŽNOSTÍ

První noc na Štrbském Plese

Vzbudili jsme díky prckovi kolem sedmé. Venku byla mlha jako ve filmu. Všude čerstvě nasněženo. To by se i tak Elišce lyžování mohlo líbit :)

Skrytá CIZÍ stížnost

Ještě jsme se převalovali v posteli, když Jana utrousila:

"Mně se dneska tak blbě spalo."

"Já jsem se zase každou chvíli budil a měl jsem ucpenej nos," zareagoval jsem já.

"Ty jsi přitom moh' spát docela v klidu," slyšel jsem.

Míněno - narozdíl ode mně, protože tobě nespala na krku Eliška.

Že je to vlastně skrytá stížnost (nezáměrná) mě napadlo hned. Ale ještě asi dvě hodiny jsem nad tím přemýšlel. Je to vlastně poprvé, kdy jsem si uvědomil, že stížnosti můžou být takhle nenápadně schované a pozná je jen ten, kdo zná souvislosti.

Asertivitou proti stížnostem (5/5)

Dneska naposledy se zamýšlím nad asertivními lidskými právy v souvislosti se snahou žít život bez stížností. Zbývají mi poslední dvě témata.

ASERTIVNÍ LIDSKÁ PRÁVA

9. Máte právo říci - JÁ TI NEROZUMÍM

Je přirozené, že druhému člověku nerozumíte. Ať už technicky (špatně vyslovuje, ruší vás okolní hluk apod.), nebo věcně (nechápete, co má na mysli). Nemá cenu z toho dělat vědu. Stačí prostě požádat o zopakování, nebo vysvětlení.

I během praxe kouče a lektora jsem se velmi často setkávám s názorem, že kdo přizná, že něčemu nerozuměl, ukazuje svoji slabost. To je omyl. Naopak. Slabost prokazuje ten, kdo - přestože nerozumí - přijme úkol. Kdo souhlasí. Kdo vezme poskytnutou informaci na vědomí.

Během plnění výzvy jsem frázi "Já ti nerozumím. Co tím chceš říct?" použil pokud vím asi čtyřikrát. Vždycky při debatě s člověkem, který se mi snažil vysvětlit, proč bych měl s nestěžováním přestat. Ani v jednom případě jsem nedostal přesvědčivou odpověď.

ASERTIVNÍ LIDSKÁ PRÁVA

10. Máte právo říct - JE MI TO JEDNO!

Jak už bylo řečeno - je na vás, jak moc se budete zabývat tím, co se kolem vás děje. Jak moc tomu budete chtít rozumět. Jak moc si to pustíte k tělu. Logicky z toho vyplývá i poslední asertivní pravidlo. Máte plné právo na to, aby vám to, co jiní považují za důležité, bylo úplně fuk. A neměli jste na to ani žádný názor.

Buďte jako první u toho

Přihlaste se k odběru mého on-line deníku. Každý den vám e-mailem pošlu odkaz na nový článek dřív než ostatním.

Chci on-line deník do mailu

Tímhle heslem se velmi důsledně řídím od prvního dne, kdy jsem se s ním setkal. Je to totiž

vynikající pomocník, pokud si potřebujete vyčistit hlavu.

Pokud máte pocit, že vám mozek přetéká informacemi, které se valí ze všech stran. A že nevíte co dřív.

Nevzpomenu si už, kolikrát v životě jsem slyšel "Ale něco si o tom přece myslet musíš!" Nemusím. Prostě je mi to jedno.

"Co si myslíš o tom, že je prezidentem zase Zeman?"

"Jaký máš názor na zavedení eura v Česku?"

"Co si myslíš o mém spolužákovi Petrovi B.?"

"A jaký máš názor na to, že už 20 lidí ti napsalo, že výzva 21 dnů bez stížností je pitomost?"

"NIC! Proč bych si o tom měl něco myslet?"

Plesání nad Plesem

aneb Jak to bylo po snídani

SKI busem jsme se po snídani (!později, než jsme chtěli!) odvezli na Solisko a lanovkou nahoru. Měli jsme představu, že podobně jako nedávno na Lipně budeme prcka jen přidržovat a sjedeme dolů. S tím časovým skluzem asi jen jednou, abychom malou úplně nevyřídili.

Tuhle iluzi jsme ale museli rychle opustit. Viditelnost na svahu byla opravdu špatná a mlha naprosto mazala všechny terénní nerovnosti (!sakra!). Kdo lyžujete, tak to znáte. Vůbec nevíte, do čeho jedete. A to ještě s prťousem mezi lyžemi...

Při přejíždění na pozvolnější sjezdovku s Eliškou v náručí jsem pak v té mlze přehlédl sněhovou bariéru na kraji sjezdovky. Jedna noha s lyží mi vyletěla do vzduchu a hned vzpětí si mých 105 kilo ustlalo v závěji. Jen tak tak se mi podařilo se v letu otočit a nasunout tělo pod Elišku, abych ji nezalehl. S čumáky od sněhu jsme se na sebe podívali a ... rozesmáli se. Naštěstí jsme byli oba v pořádku. Takže jsme pak zdraví a !bez stížností! pokračovali dolů.

Pro úplně dokreslení - ta pozvolnější sjezdovka nevedla až dolů, takže jsme museli lanovkou zase na kopec (!sakra!) a odtud pak (raději zase lanovkou) dolů. Eliška už se zdála být hodně unavená.