5. DEN (3)
(NEDĚLE 25. ÚNORA 2018)
Ticho a mlčení pomáhá od stížností. Uvědomuju si to víc a víc od chvíle, kdy jsem o tom psal ve svém deníku. A od okamžiku, kdy jsem si o tom přečetl v knize Svět bez stížností.
Život bez stížností
on-line deník z plnění výzvy 21 dnů bez stížností
Síla ticha
Není to pomoc záměrná!
Chci tím říct - není to tak, že bych naschvál mlčel, abych si nepostěžoval. Přišlo to tak nějak samo. Jak tak víc přemýšlím o tom, co říkám a proč, zcela spontánně mluvím míň. Je to zvláštní.
V posledních dnech jsme s Janou narazili několikrát na moji odpověď "Nevím!"
Dostal jsem od ženy otázku na kterou jsem neuměl jinak odpovědět bez toho, že bych musel spekulovat, nebo si vymýšlet. Ani jednu z těch věcí nemám rád a dlouhodobě se jim vyhýbám. Proto v takových situacích odpovídám zcela věcně "Nevím!"
Jenže jak jsem teď zřejmě víc zticha, než dřív, připadalo to Janě trochu podezřelé. A ptala se mně, jestli to souvisí s mým nestěžováním.
Přemýšlel jsem o tom.
Říkal jsem si, jestli to není nějaká moje další, ovšem neúmyslná obrana před stížnostmi. Ale vážně není.
Spekulace o tom, jak by něco mohlo být, co si druzí asi myslí, proč asi to, nebo tamto udělali... To prostě nedělám a nemám to rád.
Souvisí to s tím, jak už jsem psal, že nemám rád intriky, pomluvy a zákulisní hry. K nim spekulace patří. Stejně jako patří spekulace a určitá nedůvěra k práci mé ženy, která je právnička.
Buďte jako první u toho
Přihlaste se k odběru mého on-line deníku. Každý den vám e-mailem pošlu odkaz na nový článek dřív než ostatním.
Píšu o tom proto, že nad těmihle drobnostmi v posledních dnech hodně přemýšlím. Snažím se pořád mapovat, co se ve mně odehrává. Zachytit ten (jak doufám :) přerod v lepšího člověka s lepším životem, jak výzva 21 dnů bez stížností slibuje.
Jedeme zpátky
Týden jsme si užili a je čas vyrazit domů. Přes noc zase sněžilo, takže při pohledu z okna to vypadá, jako o vánocích :-)
Tahle fotka se mi moc nepovedla, bohužel mám jen tu. Pohled z okna.
Po snídani jsme vyhrabali auto, naložili zbývající věci a vyrazili po stejné trase domů. Bolzano - Innsbruck - Mnichov - Regensburg - Plzeň - Praha. S jedinou zastávkou na oběd, na poměrně tradičním, ale současně dost šíleném místě - Irschenberg.
Je to totiž oblíbená zastávka snad každého desátého řidiče, co tudy projíždí směrem do Alp i zpátky. Veliká benzínka, Mc´Donalds, Burger King a snad ještě něco. A podle toho to tam vypadá. Zmatek, tlačenice atd.
Děti měly chuť na hamburger, tak jsme zašli do Burger King. Já osobně si z jejich nabídky moc nevyberu, ale zaujaly mně fritované brambory. Bohužel byly vyprodané. Neodpustil jsem si faktickou poznámku:
"To mám smůlu!"
Okamžitě mě napadlo, jestli to neznamená další stop mému snažení.
Ale věřte nevěřte, ani na vteřinu mi hlavou neblesklo, že vyprodané brambory jsou pro mě nějaké příkoří. Ani náznak stížnosti. I když jako poznámku jsem si to určitě mohl odpustit.
Jídelní kultura
Ještě o jednu věc se s vámi chci podělit. Já totiž moc do fast foodů nechodím, obvykle jen když někam jedeme. V Burger King jsem byl snad potřetí v životě. A tak mě trochu ... překvapilo, co zůstalo u vedlejšího stolku po jedné německé rodině.
To je jako normální, tohleto?
Hurá domů
Využil jsem toho, že v autě všichni (skoro :-) spali a udělal jsem kratičkou odbočku, těsně před hranicemi.
V letech 1992 až 1993 jsem totiž pracoval pro firmu, která měla obchodního partnera ve Waidhausu, malém městečku v těsném sousedství našeho Rozvadova. Jezdíval jsem tam téměř pravidelně jednou týdně více než rok a půl. Byl to skoro můj druhý domov (trochu přeháním).
Chtěl jsem vidět, jak se to tam změnilo. Moc ne :-)
Domů jsme přijeli kolem sedmé a zjistili, že z našich koček se jedna kamsi zatoulala. Ta, kterou jsme si asi před dvěma měsíci přivezli z Orlických hor. Jediná kočka v našem království kastrovaných kocourů. Tak snad se brzo vrátí.
Tak jsme aspoň potěšili toho nejplyšovějšího balíčkem týden prošlé šunky :-)
