4. DEN (5)
(SOBOTA 3. BŘEZNA 2018)
Mnoho psů - zajícova smrt. Ne že bych si připadal doslova jako zajíc, ale tentokrát na mě tohle pořekadlo platilo. Mnoho lidí (a úkolů a příprav a nervozity a dětí a blbnutí a...) mě přibrzdilo v polovině čtvrtého dne.
Život bez stížností
on-line deník z plnění výzvy 21 dnů bez stížností
Kam jsem se to dostal
Cítím, že se dostávám do zvláštní fáze.
Několik dnů jsem schválně nechal knihu Svět bez stížností zahálet. Říkal jsem si, že se budu soustředit pár dnů jenom sám na sebe. Na pocity, na to, co se se mnou děje.
Mnohokrát jsem se tenhle týden dostal do situace, kdy jsem (řečeno tenisovou terminologií) využil "jestřábí oko". Kdy jsem se musel, sám pro sebe a svoje svědomí, na nějaký svůj výrok podívat pěkně zblízka. Nebyl jsem si jistý, jaký měl skutečný důvod. Jakou motivaci.
Pořád si totiž připomínám tu formulaci Willa Bowena, kterou jsem vám už několikrát citoval.
Slova stížnosti i "nestížnosti" můžou být stejná. Záleží na energii, s jakou je vyřkneme.
Čili - jestli jde například jen o jakési automatické, bezmyšlenkovité okomentování situace (např. řídím, vběhne mi babča před auto a já současně s leknutím a šlápnutím na brzdu utrousím: "A do prd..e!"), nebo jestli si opravdu skrytě stěžuju.
A pak jsem si všiml ve své hlavě zajímavého vnitřního boje.
Když řeknu něco sporného, tak na jedné straně jakoby mi začal tým agentů dodávat stohy důkazů, že o stížnost nešlo. Že to bylo jen věcné okomentování s v podstatě nulovou emocí.
A na druhé straně tým investigativců, kteří nahlodávají moje svědomí a snaží se ty důkazy čistoty mých úmyslů rozložit na prach.
Taková vnitřní bitva o poctivost, jestli mi rozumíte ;-)
Zatím vyhrávají agenti. Uvidíme, s čím přijdou investigativci.
Narozeninová oslava
Máme spojenou rodinnou oslavu narozenin mé ženy a Elišky. Jak to tak bývá, pozvané jsou babičky, dědové, dvě tety, kmotříčci a kmotřičky s partnery a dětmi... Teoreticky může dorazit kolem 20 lidí.
Od rána kmitáme kolem příprav. Úklid, pohoštění, výzdoba. Pro Elišku to bude první oslava, kterou si už bude uvědomovat, tak ať to stojí za to.
Bezva finta
Aby byla Eliška odpoledne v pohodě, napadlo Janu, že ji necháme prospat v autě, až pojedu vyzvednout dort. Dostali jsme tip na dortáře ve Stodůlkách, což znamená nejméně půl hodiny cesty tam a půl hodiny zpátky. To by měl stačit.
Cestou mrňavka skutečně poměrně rychle usnula. Ale nebyla úplně v pohodě. Jak jí padala hlavička na stranu, nebo do klína, snažil jsem se jí za jízdy tu hlavu narovnat a opřít v sedačce o opěrku. Jenže se vždycky probrala a začala se bránit. A já přitom potřeboval, aby spala. Když to udělala asi popáté, začal jsem si uvědomovat, že mě to tak nějak štve. To není dobrý signál.
Opakovalo se to ještě asi čtyřikrát. Já vždycky trnul, aby znovu usnula, protože to její bránění bylo dost energické a divoké. Až mě to při posledním pokusu o zvednutí její hlavičky z klína za jízdy namíchlo a odsekl jsem (hlavně sám pro sebe):
"Tak si trhni nohou!"
Chápete tu stupiditu?! Jako by ona mohla za to, že není stoprocentně v pohodě a uvolněná.
Dobře mi tak, musím znovu na start!!!
Dort snů
Dortík se mimořádně vydařil. Neodpustil jsem si pochvalu cukrářce, protože hezčí dort jsem snad ještě neviděl. Návrh zajistila Jana a cukrářky se postaraly o realizaci.
Tak jsem ho opatrně usadil na sedačku, podložil ho, aby se nekácel, a zapnul mu bezpečností pásy. Aby nepištěla signalizace v autě ;-)
Doma právě finišovalo závěrečné dočišťování. Všechno bylo téměř hotové, čekali jsme jen na hosty.
A pak to vypuklo. Příchody, gratulace, rozbalování dárků a kupa roztrhaných papírů všude po zemi. Abychom se v tom neutopili, měly starší děti za úkol ty roztrhané obaly ihned sbírat.
Matěj právě jeden takový kousek zdvihl ze země a při dalším kroku do druhého, většího, jen kopl a nechal ho ležet.
"No tak, snad ho taky zvedneš, ne? Nebuď lenora."
"Koho?"
"Ten velkej papír, co máš pod nohou."
"Sem ho neviděl..."
Vyhodil ho do koše a já stěhoval náramek.
Přitom stačilo úplně věcně říct třeba: "Seber prosím ještě tohle."
Jenže mně se vnitřně dotklo, že ten úklid dělá jen tak na oko, polovičatě. Prostě potrefenej tatínek.
Rodinná debata
A tohle byla zajímavá zkouška. Asi to znáte. Sešlost se rozdrobí na skupinky podle toho, kdo se s kým a jak dobře zná. Podle věku, zájmů a tak. A podle toho se taky vedou řeči.
U jednoho stolku tak seděli prarodiče s jednou tetičkou. Jejich dlouhým tématem byly mimo jiné choroby, pak taky třeba stížnosti na dům, do kterého se mají stěhovat, a co všechno jim tam nefunguje.
U stolu s jídlem se pak doslova našli jedna tetička se sochařem Jirkou a snad dvě hodiny si povídali o umění a Paříži a tak. Bez stížností.
Velký palec nahoru!
Pak rodiče s malými dětmi. My jsme se většinou zabývali věcnými každodenními záležitostmi a koordinovali děti.
A poslední skupinkou byly naše dvě milované kmotřičky (podotýkám o hóóódně mladší, než v pohádkách :-) se synem jedné z nich (už dospělým).
Snažil jsem se korzovat, povídat se všemi a nezapojit se do žádné stížnosti. Několikrát to bylo o prsa, ti moji agenti to ale tentokrát vyargumentovali a vyhráli.
Ale uvědomil jsem si, jak takováhle setkání dají jednomu nestěžovavci zabrat! Zvlášť když má sto chutí některé z těch řečí uvést na pravou míru. Jenže to by se jen těžko obešlo bez stížností. A i když dneska už by to bylo vlastně jedno, principiálně jsem se držel zpátky. A ozvu se jindy a jinak.
