(PÁTEK 2. BŘEZNA 2018)

Jedním z největších umění konverzace je umění mlčet. Tuhle tisíciletími ověřenou pravdu nemám na svědomí já (bohužel), ale nebožtík Marcus Tullius Cicero. Platí to i pro stížnosti. Kdo mlčí, nemůže si stěžovat. 

Jenže mlčet nejde pořád, pokud vedete normální život, pracujete, máte rodinu, přátele a svoje záliby. Dál bojuji o svůj sen. Vydržet 21 dnů bez stížností.

Jak na to

Mám velkou radost ze všech vašich reakcí. Ať už mě podporujete, nebo rozmlouváte plnění výzvy 21 dnů bez stížností. Asi největší přínos a posun ale pro mě znamenají vaše dotazy.

Ptáte se na všechno možné. 

Jak na stěžovatele, chcete posoudit vaše slovní formulace, zajímáte se o to, jak moji výzvu snáší moje rodina. Mimochodem - k tomuhle tématu se v nejbližších dnech vrátím podrobněji :-)

Jak to dělám já?

Je to vlastně jednoduchý dvoukrokový postup.

1. Já se snažím říkat co chci, aby se stalo. 
   
2. Snažím se nekritizovat a nestěžovat si na to, co je a bylo.
   

Jo. Dělám chyby. Ale postup (jsem si jistý) je správný.

A hlavně - použitelný v podstatě kdykoli.

Bojuju se stereotypy

Kdykoli se přistihnu při nové stížnosti, pátrám po tom, odkud se vzala. Většinou si přitom musím přiznat, že jde o dlouhodobý stereotyp. Automatický vzorec chování. Jazyk předběhl hlavu.

Uvědomuju si, že jsem velmi zvyklý používat různé ironické a sarkastické poznámky a metafory. 

Ony se sice tyhle větičky navenek tváří neškodně, jako takový vtípek, ale jejich podhoubí je jednoznačně stěžovací. Všechny mají za cíl nepřímo někomu něco vytknout. Někdy dokonce ještě prostřednictvím třetí osoby.