2. DEN (8)
(ČTVRTEK 22. ÚNORA 2018)
Jaký smysl má, stěžovat si na skutečnosti, které nezměníme? Přijede zpožděný vlak dřív? Přestane hned pršet a mrznout? Vyschne bláto na cestě a umožní nám projít s čistýma botama? Rozestoupí se kolona na ucpané dálnici, takže dojedeme včas? Zkyslé mléko se promění zpátky v čerstvé?
Ne! Jen budeme mít ještě blbější náladu, kterou pak nakazíme druhé.
Život bez stížností
on-line deník z plnění výzvy 21 dnů bez stížností
Don't worry, be happy
Tohle téma je mi blízké. V praxi ho trénuju řadu let. Proč se rozčilovat nad něčím, co tím rozčilováním stejně nezměním?
Taky jsem s tím měl na začátku velké potíže. Prostě jsem byl odmala naučený, že když je něco jinak, než jsem chtěl, dává se najevo nespokojenost. A pak přišel zlom a já se začal učit, že když je něco jinak, než jsem chtěl, dává se najevo radost z toho nového.
Ujel mi vlak, nebo má zpoždění?
Prima, mám aspoň neplánovaný čas sám pro sebe.
Prší a já si nevzal deštník?
Můžu aspoň trénovat sebeovládání, když mi voda zatéká až na kůži.
Spálil jsem jídlo?
Zůstanu tedy bez oběda a trochu se pročistím. Občasný půst je zdravý.
Přišel jsem o práci a hledám jinou?
Fajn. Seznámím se s novými lidmi, mám možnost začít znovu a líp.
Zlomil jsem si nohu?
Nepříjemné, ale mám ji celou. Sroste a všechno bude jako dřív.
Řádí na opačné straně světa tornádo?
Co můžu udělat proto, abych lidem tam nějak pomohl?
Zkouší jaderný Kim nové rakety dlouhého doletu?
O to víc si užiju dnešní den. Pro každý případ:-)
Žádné stěžování v takových situacích nic nepřinese. Víme to všichni.
A přesto si tolik lidí iks-krát denně stěžuje a nadává v situacích, které tím neposunou ani o píď.
Jediné, čeho tím dosáhnou, je, že mají ještě horší pocit a náladu než předtím.
Stát se člověkem, který si nestěžuje, znamená přestat nadávat na to, co nemůžeme změnit.
(citace z knihy Svět bez stížností)
I pro mě to byl kdysi první krok, bez kterého to zkrátka nejde.
Stěžování nám může přinášet různé výhody, pozornost druhých,sympatie, soucit, dokonce i okamžitý pocit úlevy od stresu.
Ale štěstí a radost ze života nikdy!
To pro mě není
Přemýšlím tady na horách (snad je tím neředěným horským vzduchem :-) nad tou spoustou lidí, kteří se pořád schovávají za věty jako:
- "V naší rodině byli vždycky všichni bez peněz.",
- "Ženská prostě patří k plotně, s tím nic nenadělám.",
- "Už na základce mi třídní říkala, že ze mně nic pořádného nebude.",
- "Jsem malej, hubenej, poďobanej od neštovic, hlas jako když vržou dveře. Já prostě jako manažer nemám šanci.",
- nebo rádoby nad věcí "Pánbůh vždycky se.e na větší hromadu."
Dělají ze sebe oběť.
A oběti nikdy nic nevyhrajou!
Každý si můžeme vybrat, kým chceme být. A co od života dostaneme.
Bez ohledu na předsudky, rodinnou tradici atd.
Ano, vím, že spousta z těch, které jsem takhle slyšel naříkat, měla a má těžký život. A stala se jim spousta nepříjemností.
Přesto to jsou pořád jen výmluvy a plané stížnosti.
A já přemýšlím, jak je zburcovat, aby se tomu svému "osudu" konečně postavili. A užili si naplno třeba svých posledních pár let života.
Buďte jako první u toho
Přihlaste se k odběru mého on-line deníku. Každý den vám e-mailem pošlu odkaz na nový článek dřív než ostatním.
Když se nám v životě stane něco hodně nepříjemného, máme na vybranou: nechat se tím převálcovat, nebo posílit. Může to být poslední tragická událost, nebo nový radostný začátek.
(citace z knihy Svět bez stížností)
Babička Andulka
Vyrůstal jsem u ní do pěti let, než jsem šel na rok do školky. Neměla jednoduchý život (což jsem pochopil až o mnoho let později). Ale byla taková ta babička z pohádky. Laskavá, s velkými, měkkými a teplými dlaněmi, kterými, když to bylo třeba, uměla i pěkně plácnout.
K důchodu si přivydělávala krejčovinou. Chodily k ni skoro denně zákaznice na zkoušky, vybíraly materiály, knoflíky, podšívku...
Já byl trochu upovídané dítě a občas jsem plácl nějakou hloupost, nebo něco vykecal. Dokonce jsem si jednou vysloužil označení "slepičí prdelka", což se mi vůbec nelíbilo.
Z té doby si mimo jiné pamatuju babiččinu radu:
Když tě nenapadá nic hezkýho, tak radši neříkej nic!
Než abys říkal něco špatného nebo si stěžoval, raději mlč.
Další den na horách
Dopoledne jsem stejně jako včera strávil s Eliškou na cvičném svahu. Dneska jsme ho sjeli šestkrát v naprosté pohodě. Dokonce dvakrát upadla a ve sněhu se válela s veselým žvatláním:
"Padla. Eiška. Huška."
A když jsem ji u dojezdu k vleku nechal jet samotnou, výskala:
"Lyžuju! Sama. Eiška!"
Nechci se chlubit, ale je fakt moc šikovná.
Krátce po poledni a siestě u restaurace na svahu jsme s Janou a Eliškou odjeli do hotelu. Starší děti zůstaly na sjezdovce, protože měly od jedné závody.
Když závody skončily, vyzvedl jsem děti a společně jsme jeli k nedaleké zřícenině Castel Belfort.
Ceremoniál naruby
Po večeři bylo slíbené vyhlášení výsledků odpoledního lyžařského závodu. Kdo si myslíte, že se na tom nedá nic pokazit, jste na velkém omylu. Takový chaos a demotivaci (pro děti) jsme ještě nezažili.
Nebylo jasné, kdo je v jaké kategorii, našemu Kubovi započítali pomalejší čas, na vítěze mužské kategorie zapomněli úplně a místo něj vyhlásili někoho jiného... No, aspoň víme, čeho se příště neúčastnit.
I když - Naty, jako vítězka kategorie snowboardů, dostala lyžařské ponožky.
A to se vyplatí! :-)
Všechno nejlepší!
Dneska mají dvě moje super holky narozky 😃
