2. DEN (3)
(ČTVRTEK 18. LEDNA 2018)
Připadá mi
úžasné, co nám dnešní komunikační technologie umožňují. Já si tady v
Česku plním svých 21 dnů bez stížností. Sám jsem se rozhodl, že to budu
dělat veřejně. S něčím si nevím rady, tak napíšu autorovi té myšlenky na
druhou stranu Atlantiku, a během pár hodin mám odpověď. A můžu se o ni
podělit s vámi všemi :-)
Včera jsem mluvil o svých pochybách, jestli když se písemně svěřuju s
tím, co se mi nepovedlo, jestli si tím vlastně nestěžuju. To by totiž
znamenalo porušení pravidel výzvy. A to bych nerad.
Zeptal jsem se na to Willa Bowena a tady je jeho odpověď.
Sharing your experiences let's people know you're human just like them.
Remember that complaining always has a "how dare this happen!" or, "This shouldn't have happened" quality to it.
If you're giving facts, you're not complaining.
Enjoy Today,
Will
Volně přeloženo:
Buď upřímný a sdílej své zážitky s ostatními, ať vidí, že jsi stejný, jako oni. Stížnost ti pomáhá něco si omluvit, nebo se ujistit, že je něco nespravedlivé. Když budeš popisovat fakta, je to v pořádku.
Uklidnilo mě to. Ze dvou důvodů.
Za prvé, že nešvindluju a nemusím kvůli tomu začínat znovu. A za druhé - mám pocit, že mi tohle psaní deníku pomáhá. Srovnávám si myšlenky, znovu a znovu se zamýšlím nad tím, co jsem si přečetl v knize Svět bez stížností a co sám zažívám a cítím. A jako bych při psaní nacházel hlubší smysl těch myšlenek, jejich pozadí. Asi by mi to chybělo, kdybych to musel nějak zásadně omezit.
Stížnosti na zdraví
Přemýšlel jsem, na co si lidé, které osobně znám, nejčastěji stěžují. Kromě politiky, která dlouhodobě stojí za ho..., je to jednozačně zdraví.
Ať objektivně mají, nebo nemají zdravotní potíže, stěžují si. Velmi často proto, aby vyvolali u druhých nějakou reakci - soucit, pochopení, omluvu... Třeba proto, že se jim nechce žít zdravěji a aktivněji.
Přitom právě souvislost mezi zdravotními problémy a stěžovacími myšlenkami je prokázaná jednoznačně. Jestliže zaměstnáváme mozek úvahami o tom, jak je nám zle, jestliže pak tyhle úvahy proměníme ve slova, náš stav se postupně opravdu zhoršuje.
Tělo se chová jako vzorný voják. Poslušně plní rozkazy, které od mozku prostřednictvím našich slov dostává. A věří jim!
Naopak - když se se na svoje bolístky nesoustředíme, přestáváme je vnímat a nezřídka odezní.
Poněkud drastickým příkladem byl můj někdejší kolega Jirka. Pracovali jsme spolu v ČSAD a jezdili s náklaďákem.
Jirka si zlomil prst na ruce. Bolelo ho to, oteklo mu to. Ale stavěl barák, potřeboval peníze, takže nechtěl jít marodit. A tak jezdil a stavěl a jezdil a stavěl a jezdil...
"Proč si nedojdeš s tou rukou k doktorovi?" ptal jsem ho několikrát.
"Nemám na to čas. Dovezou mi okna. Pokládám střechu. Děti mají turnaj. Nakládám do Portugalska..."
Prostě pořád měl něco jiného, co NAPROSTO zaměstnávalo jeho myšlení. Když se pak konečně asi za měsíc rozhoupal a k doktorovi šel, prst mě srostlý. Kupodivu docela rovně, takže bez následků.
V knize Svět bez stížností jsem našel hezký citát, který zcela zapadá do mých včerejších úvah.
Jestliže se chceme změnit, musíme se začít chovat jako ten, kým chceme být. Nebude to na 100 procent, bude to nejspíš jen takový odvar ideálu, ale bude to první krok. A jak známo - prvním krokem začíná každá cesta!
Nemůžeme se stát tím, kým chceme být, když zůstaneme takoví, jací jsme.
Max de Free (citát z knizy Svět bez stížností)
Co kdybychom to spolu trochu vysondovali? Pomůžete mi, prosím?
Odpovědi vám zaberou maximálně 20 sekund.
Jako kdyby Jana tušila, že se zaobírám vztahem zdraví a myšlení, poslala mi odpoledne emailem odkaz na zajímavý článek.
30denní sexuální výzva
Popisuje
30denní sexuální výzvu, jejímž smyslem je obohatit a osvěžit partnerský
sexuální život.
Jasně, je to trochu hulvár. Musím ale přiznat, že nás to oba zaujalo. Jen jsem musel slíbit, že o tom nebudu psát on-line deník. Můžu prý ale třeba povídku.
Tak možná, že to bude taková dvojitá výzva :-)