1. DEN (30)
(ČTVRTEK 8. BŘEZNA 2018)
Už několikátý den se zabývám tématem "kritika a stěžování". Pořád se nějak neumím srovnat s tvrzením Willa Bowena, že jakákoli kritika druhého je automaticky stížností. Asi to bude chtít ještě pár dnů, než si najdu svoji rovinu pohledu. A čekám, co mi k tomu napíše Will Bowen sám, už jsem ho oslovil.
Život bez stížností
on-line deník z plnění výzvy 21 dnů bez stížností
Téma "kritika" pokračuje
Už jsem ten rozpor mezi postojem Willa Bowena a mým názorem vysvětloval.
Mám za to, že kritizovat, ergo hodnotit druhého je možné i bez toho, abych srážel jeho sebevědomí. Bez toho, abych jeho myšlenky fixoval na to, co neudělal správně, nebo kde má velké možnosti zlepšení.
Will Bowen v podstatě tuhle úvahu vůbec nepřipouští. Kritika je z jeho pohledu stížností. Bez diskuse.
Pročítám se dál jeho knihou Svět bez stížností.
"Kritika tvoří začarovaný kruh. Zaměstnanec udělá chybu, šéf ho za to zkritizuje. Zaměstnanci připadá, že není dost dobrý a udělá další chybu, kterou šéf opět zkritizuje. To vede k dalším chybám a následné kritice a novým chybám," píše Will Bowen. A pokračuje.
"Kritika je útok. A když na nás někdo zaútočí, máme dvě možnosti: buď zůstat a bojovat, nebo utéct. I když se napadený stáhne, boj pokračuje nepřímými protiútoky, /... / například pasivně agresivním chováním."
(citace z knihy Svět bez stížností)
Pochybnosti trvají
Nechci se v tom za každou cenu vrtat a Bowenův koncept zpochybňovat. Jen tomu chci rozumět.
Jak o tom víc a víc přemýšlím, nacházím totiž až nepříjemně aktuální paralelu se svým životem a situací v naší rodině.
Už několik roků se snažíme přijít na to, jak efektivně vycházet s prostřední dcerou Terezou. A zatím se nám to daří jen částečně a s opravdu velkými obtížemi. Velkou část naší komunikace s ní totiž zabírá naše reakce na její chyby, nesplněné základní úkoly (ukliď si svůj stůl, dej špinavé oblečení do koše na prádlo, nech nějaké ovoce také ostatním dětem... etc.) a škození ostatním.
Je taky bohužel pravda, že - budu-li se držet Bowenova konceptu - té kritiky od nás schytává hodně. Ne že by si ji nezasloužila. Ale snažím se představit si, jak by to asi vypadalo, kdybychom od té kritiky upustili úplně.
Výchova pochvalou
Zatím jsme totiž s postupem pochval za to dobré a ukaž, co má být příště, dopadli velmi tristně.
Taky se přehrabuju ve svědomí, jestli ji poctivě chválíme za to, co je jí povede. A jestli nejsme příliš kritičtí. Je jí sedm. Tohle je ostatně jedno z nejčastějších debat mezi mnou a mojí ženou. Takže to mám přebrané horem dolem.
A jsem si jistý - rozhodě ano! Když cokoli udělá dobře, když se jí něco povede, vždycky to oceníme. A když to může posloužit jako příklad pro budoucnost ("No senzace! Takhle by ten pokojík měl vypadat vždycky!"), dáme to jasně najevo. Ale moc to nezabírá.
Buďte jako první u toho
Přihlaste se k odběru mého on-line deníku. Každý den vám e-mailem pošlu odkaz na nový článek dřív než ostatním.
"Řešením je, nemluvit o tom, co člověk neudělal v minulosti, ale o tom, co chceme, aby udělal v budoucnosti," čtu Willa Bowena a jsem na rozpacích.
Zatím marný boj
Přesně takhle se snažím k dceři chovat více než tři roky, ale marně.
Místo: "Jak je možné, že ještě nemáš uklizeno?!" se snažím (přinejmenším na počátku každé takové situace) říkat něco jako: "Pamatuješ si, jaká je naše dohoda? Do večeře bude tvůj pokoj uklizený, jinak budeš jíst sama. Až to uklidíš. Ano?"
Jenže když takhle během odpoledne už popáté dostanu jako odpověď ironický úsměv a naštvaně agresivní odseknutí: "No jóó, jasně že uklidím!" a nakonec ten pokoj uklizený stejně není, nějak nevím, co s tím.
Nejde mi o to, abych se držel nějakých postupů. Chci prostě najít klíč, podle jaké s ní budeme všichni jednat. Zatím jsme ho bohužel nikdo nenašli.
Proto mi ty Bowenovy názory tak vrtají hlavou a pořád se k nim vracím.
Všechno nejlepší, holky moje
Ať už na Mezinárodní den žen věříte, nebo ne, já jsem ty svoje nejbližší dneska aspoň trochu opusoval a okytkoval :-)