Kdo jste někdy nakládali auto věcmi na hory, toho koordinovali pět dětí (tři puberťáky, jednoho notorického prudiče a jednoho dvouletého prcka) a snažili se přitom držet v časovém limitu, který jste si dali, víte o čem mluvím.

Cestou jsme v autě debatovali o tom, co to vlastně je "stížnost".

Moje žena Jana je silně racionální pragmatik. Probíráme, jestli je projekt Svět bez stížností životaschopný, nebo jestli je to jen oblbovačka na lidi. Jak moc je přístup ke stížnostem demagogický.

Už mám načteno (a s výkladem z knížky souhlasím). Tak můžu směle argumentovat.

Stížnost je "vyjádření zármutku, bolesti, nebo nespokojenosti", píše Will Bowen v knize Svět bez stížností a odvolává se na akademický slovník Merriam-Webster.

To mi spadl kámen ze srdce. Stížnost musí být "vyjádřená", tedy pronesená nahlas! Evidentně nejsem sám, kdo se chtěl v prvních dnech výzvy 21 dnů bez stížností trestat i za každou negativní, stěžovací myšlenku.

Čili - když se ovládnu a stížnost "spolknu", jako bych tím vyhodil do koše negativní výplod své mysli. Jako bych mozku vzkazoval:

Zbytečná práce, kámo.
Věnuj se radši pozitivním věcem!

Tím by se měly postupně moje mozkové závity naučit plodit především optimisticky laděným postřehům.

Mezi "stížností" a pouhým "konstatováním" nějaké negativní skutečnosti je poměrně tenká hranice. V zásadě platí, že pokud do toho, co řeknu, promítám nějakou svoji negativní emoci, jde o stížnost.

Když řeknu: "V noci hrozně pršelo!", jde o prosté konstatování faktu. Pokud bych ale ve stejné situaci řekl například: "To je hrozné, v noci pršelo!", jde jednoznačně o stížnost na rozmar počasí, který mě naštval.

"Chceš tím říct, že odteď přestáváš kolem sebe vidět chyby a nedostatky?" zeptala se žena.

Naprosto jsem tomu rozuměl. Není přece možné například ignorovat výstřelky našich puberťáků, různý šlendrián v práci a podobně. Jde o to zůstat ve svých reakcích emočně neutrální. Držet se faktů a v podstatě jen podat informaci.

"Děláš rámus! Ztiš se!" namísto "V tom kraválu se nedá pracovat!"

Je to vlastně stejný postup, jaký by měli dodržovat manažeři při konstruktivní kritice práce svých podřízených. Žádný atak na toho člověka, jen věcný komentář k odvedené práci, ideálně s doporučením, jak to dělat líp.

Dočetl jsem se, že stížnost je jakousi protireakcí naší mysli na něco, co (subjektivně) považujeme za nespravedlivé. Jestliže je tedy za nějakým mým vyjádřením cítit skrytou výčitku "Proč právě já?!", nebo "To je nespravedlivé!", je to stížnost.

Půjde asi taky o to, naučit se i v momentech volajících po nějaké stížnosti okomentovat situaci NAHLAS nějak pozitivně. Abych tím mozek učil pracovat ve správném módu.

Hezky se to čte. K zautomatizování takového chování mi ale ještě dost chybí. Přesvědčil jsem se o tom pár kilometrů před Českými Budějovicemi. Probíhá tam výstavba dálnice. Silnice je ohraničená orientačními značkami, každou chvíli nějaké zúžení.

Hustě pršelo. Stěrače dělaly, co mohly.

Silnice se silně leskla záblesky světel protijedoucích aut. Oslňující mix zářící silnice a světla rozetřeného po mém čelním skle působily, jako bych jel proti slunci. Spíš jsem jen tušil, kde je moje polovina silnice.

Moc jsem toho neviděl.

"To byla klika! Jsi pašák, Františku!"

Nebo směrem k tomu týpkovi v mercedesu:

"Tak teď jsem ti právě zachránil život! Děkovat nemusíš."

No jo.

Tak zkrátka příště ;-)