1. DEN (25)
(PONDĚLÍ 19. ÚNORA)
Bude jednodušší přestat se stěžováním, když si přestanou stěžovat i lidé kolem mně? Nechci si to za každou cenu zjednodušovat. Spíš hledám souvislosti. Jak se navzájem ovlivňujeme? Tím myslím já, který si stěžovat odvykám, s okolním světem profesionálních stěžovačů.
Život bez stížností
on-line deník z plnění výzvy 21 dnů bez stížností
Jedno už je mi ale jasné
Současně s tím, jak se budu odnaučovat stěžovat, naučím se taky na stížnosti druhých správně reagovat. Tak, abych je dokázal utlumit. Aby si lidé kolem mně přestali stěžovat.
Will Bowen ve své knize Svět bez stížností taky navrhuje, abych si
vytvořil nestěžovací zónu, kde bude stěžování zakázané.
Dokonce k tomu účelu existují plakátky, které jsou ke stažení na internetu pod záložkou bonusy.
Vhodné jsou prostory, kde se scházívá víc lidí najednou. V kuchyni, v autě, v obýváku, v práci v zasedačce, v kuchyňce u kávovaru, v kuřárně...
Neptejte se ostatních na svolení. Pravděpodobně vám totiž stejně nedají. Prostě to udělejte.
(citace z knihy Svět bez stížností)
Kampak si ho asi pověsím?
Kdo pravidlo v nestěžovací zóně poruší, má být jemně vyveden za její hranice a upozorněn na to, co provedl.
Will Bowen píše, že ve většině případů stačí, když si dotyčný uvědomí, co dělá. Že si stěžuje. A příště stěžování omezí.
Nejlepší způsob, jak přimět ostatní k tomu, aby si přestali stěžovat, není přímá konfrontace, ale přesunutí jejich pozornosti.
(citace z knihy Svět bez stížností)
Takže mým úkolem bude, vlastně už je, přesměrovávat pozornost stěžovačů jiným směrem, než jsou dosud nastavení. Tak to nazdar. To bude šichta :-)
Mohl bych třeba všechny upozornit, že se chystám posvítit si na jejich stížnosti. A že pokud s tím dobrovolně nepřestanou, budu je přesměrovávat.
Třeba je to vyleká :-)
Řešení včerejší hádanky
aneb Najdi sebevraha
Včera jsem vás vyzval, abyste na téhle fotce z parkoviště v Trentu hledali něco neobvyklého.
Pokud jste našli tuhle sochu sedící na hraně střechy (pracovně "sebevraha") nadálku vám tleskám :-)
První lyžovací den
Naty vyráží s instruktorkou Veronikou na prkno, Eliška vyfasovala Kristýnu. Jana nenápadně přihlíží, jak na to prcek zareaguje. Já doprovázím pajdu Kubu na prvních stovkách odlyžovaných metrů po sundání sádry.
Nejdřív to
vypadalo, že lehce oteklou nohu do lyžáků vůbec nedostane. Ale změnili
jsme techniku nazouvání a klaplo to. A jakmile byl Kuba na lyžích,
dostal roupy a začal blbnout. On vždycky najíždí na takové ty hopsavé
cestičky při okrají sjezdovek, na skokánky, muldy a podobně. A dneska ho
to po deseti, patnácti minutách popadalo taky. Takže jsem musel rázně
zakročit.
Ovšem pozor - bez stížnosti! :-)
Buďte jako první u toho
Přihlaste se k odběru mého on-line deníku. Každý den vám e-mailem pošlu odkaz na nový článek dřív než ostatním.
Horší situace byla ve školičce
Eliška sice ťapala a stála na lyžích, ale s přibývajícím časem odmítala s někým cizím
spolupracovat. A to i když nás nikoho neviděla
nablízku (a fotili jsme ji schovaní za takovou dřevěnou budkou u sjezdovky).
Takže jsme její domluvené hodiny zrušili a budeme ji učit
sami. Přece jen - nejsou jí ještě ani dva roky. Má nárok na zvláštní
zacházení :-)
Nechtěli jsme hned první den
riskovat nějaké zranění z únavy. Proto jsme se brzo po poledni vrátili
do hotelu a den uzavřeli v bezpečí pokoje a jídelny.
A bez
stížností!
