1. DEN (22)
(PÁTEK 16. ÚNORA 2018)
Tušíte, co je zbabělá stížnost? A jestli se jí taky dopouštíte? Nechci
vás napínat. Ani vám něco podsouvat. Ale i v tomhle případě si troufám
tvrdit, že alespoň občas ano.
Zbabělá stížnost je totiž.... popsaná hned v dalším odstavci.
Život bez stížností
on-line deník z plnění výzvy 21 dnů bez stížností
Proč si stěžujeme (5/5)
Chceme tak omluvit svůj špatný výkon
Je to vlastně obyčejná srabárna.
Dopouštíme se jí, když nemáme dost
statečnosti, abychom přiznali vlastní selhání. Hážeme proto vinu na
druhé a vnější okolnosti, které jsme (jakoby) nemohli ovlivnit.
Cítíme se špatně, máme nečisté svědomí. Tak abychom si ulevili, vymýšlíme si (rádoby) racionální zdůvodnění naší chyby.
"Vítr foukal proti mně!"
"Neměl jsem svoji vítěznou čepičku."
"Autobus přijel pozdě, proto mám zpoždění."
"Oni mi dodali pozdě podklady, proto jsem to celé dokončil pozdě."
"Oni říkali, že ty malý písmena číst nemusím, tak jsem tu půjčku podepsal."
"Žena mě včas nevzbudila, proto mi ujel vlak."
Jsem si jistý, že jste někdy něco podobného slyšeli.
A jsem si skoro
jistý, že jste i vy sami někdy něco podobného řekli.
Já tedy (sypu si dodatečně popel na hlavu) rozhodně ano. Mockrát.
Buďte jako první u toho
Přihlaste se k odběru mého on-line deníku. Každý den vám e-mailem pošlu odkaz na nový článek dřív než ostatním.
No. A jakmile nám na tyhle hámotiny někdo kývne a uzná, že jsme v tom, my chudáčci, fakt nevinně, jsme z toho venku! Ta vylhaná stížnost se tím (v naší mysli) změní ve fakt. A stává se pro nás, kdo jsme si stěžovali, potvrzenou "pravdou". A my máme svědomí tak nějak čisté.
Osobně se s tímto typem stížností setkávám docela často. A asi nejvíc
jsem jich slýchal, když jsem pracoval ve státních službách na
ministerstvech. Tam to bylo téměř na denním pořádku. Hlavně stížnosti na
to, že "tamten něco neudělal, takže já taky nemůžu nic dělat."
Ať se ale namáhám sebevíc, nevybavuju si ani jednu situaci, kdy by někdo přišel s vlastním řešením té situace.
Když tvrdíte, že něco nejde, ve skutečnosti říkáte, že to nechcete.
(Sadhguru Jaggi, citace z knihy Svět bez stížností)
"Nedodali mi včas podklady. Tak jsem na to sedl sám, dělal jsem na tom až do tří ráno a tady to máš. Aby měl ministr ty podklady včas a kompletní."
Ale kdo ví. Třeba se od té doby věci změnily. Je to už dost dávno, co jsem pracoval pro stát (naposledy v roce 2010).
Je
zbytečné takového stěžovatele upozorňovat na to, že na tom, co se
stalo, má svůj podíl. Nebo že třeba nevyužil nějaké trumfy, které měl v
rukách. Tohle pravděpodobně nikdy nepřijme. To mám nesčetněkrát
vyzkoušené v praxi.
Je zbytečné zamotávat ho myšlenkami do nepovedené minulosti. Raději se ho zeptejte, jak to udělá příště. Co udělá jinak.
"Měl jsi slunce v očích? Co uděláš příště, až bude zase svítit slunce?"
"Vadil ti suchý vzduch? Někdy ale asi budeš muset zpívat v prostorách, kde bude suchý vzduch. Jak se na to můžeš připravit?"
"Co uděláš příště, aby jsi do rozhodujícího závodu nastoupil i se svojí vítěznou čepičkou?"
"Jak můžeš příště zajistit, abys měl od ostatních podklady včas?"
"Co můžeš příště změnit, abys stihl ten ranní vlak?"
Stoprocentní záchrana to není. Ale je poměrně velká šance, že si přestane stěžovat a začne si všímat něčeho jiného. Pozitivnějšího. A časem třeba svůj přístup úplně změní.
Sonda do duše
Tenhle
týden mi dal mentálně pěkně zabrat. Každý den jeden z důvodů, proč
si stěžujeme. A každý den jsem si musel přiznat, že i já! Že ta typologie stížností sedí i na mě.
Takže jsem teď vlastně zmatenější. Možná si totiž stěžuju častěji, než jsem si myslel. Jen jsem nevěděl, že si stěžuju. No to je teda situace!
Já jsem dneska (bohužel) svůj boj zase prohrál. Všiml jsem si dvou stížností, které vám přiznávám. Stále víc mám ale pocit, že si stěžuju častěji. Jen ty stížnosti pořád neumím demaskovat.
"Pozor
na kabéééééél!!!!" zvolal jsem dotčeně, když už asi po ctvrté Eliška o
ten kabel zakopla.
Ano, přiznávám, za tím zvoláním byla skrytá
nespokojenost, kterou bych vyjádřil asi takhle:
"Jestli o ten kabel zase někdo zakopnete, můžete mi v notebooku zničit napájecí zdířku jako loni, a já ji zase budu muset nechat opravit, což mě vážně nebaví!!!!"
Eliška si vyndala ten nejmenší a snažila se ho použít jako schůdek.
"Slez dolů a ukliď košíček pod stůl."
Nic.
"Eliško, prosím, dej ten košíček pod stůl. Takhle ho zničíš."
"Jo."
"ELIŠKO, DEJ PROSÍM TEN KOŠÍČEK POD STŮL! Půjde to?!" zvýšil jsem hlas skoro na hladinu křiku.
A v tom byl ten zakopaný pes!
Mail do Států
Předevčírem jsom totiž psal Willu Bowenovi do Spokojených států.
Chtěl
jsem vědět, jestli je důrazný pokyn Elišce (nebo komukoli jinému), daný zvýšeným hlasem, také
stížností. A jak je to s nevybitou negativní energií, která ve mně
zůstává, kdykoli zarazím nějakou stížnost na jazyku.
A tohle jsem se
dozvěděl.
If, as you say, you're "yelling at her" then yes, you're complaining.
Appeal to her highest self. Tell her you know she's a smart girl and that you know she'll want to do as you ask because she's such a good girl.
The less you complain, the LESS anger you'll feel inside so don't worry about that.
Making it to Day 10 is great, just stay with it!
Best, Will
Volný překlad:
Pokud, jak říkáš, na ni křičíš, pak ano, stěžuješ si.
Zkus apelovat na její nejlepší já. Řekni jí, že víš, že je chytrá dívka a že víš, že udělá, co od ní chceš, protože je moc hodná.
Čím méně si budeš stěžovat, tím méně hněvu budeš cítit uvnitř. Takže se tím nebudeš muset zabývat.
Vydržet deset dnů bez stížností je skvělé. Pokračuj.
Hodně štěstí, Will