1. DEN (14)
(PÁTEK 26. LEDNA 2018)
Tak na třináctý pokus to opět nevyšlo. Co nadělám, musím se prostě víc soustředit a snažit se vyčistit si hlavu. Stále znovu se ale přesvědčuju, že to v běžném životě, navíc s kupou haverlantů, není vůbec jednoduché. Takže čtrnáctý pokus o úspěšné odstartování 21 dnů bez stížností. O to pikantnější, že dneska je hlavním bodem programu tchánův pohřeb.
Život bez stížností
on-line deník z plnění výzvy 21 dnů bez stížností
O čisté konto jsem ale dneska přišel až příliš rychle. Bohužel.
Vlastně to začalo naprosto nevinně. Odcházeli jsme z naší ložnice. Jana
šla napřed, já o chvilku později i s Eliškou. Ta ale potřebovala ukázat,
že ona sama už rozhoduje, kdy budeme odcházet. A tak lítala a běhala a
nedala se chytit. Roztomilá holčička, k sežrání :-)
Jenže mě zrovna bolela záda. A tak jsem rozmrzele utrousil:
"Eliško, pojď sem. Mně už vážně nebaví tě honit."
Naprosto zbytečná sebestřednost. Zaslouženě jsem dneska dohrál už necelou hodinu po probuzení.
Poslední rozloučení
Pohřeb byl komorní, jen nejbližší rodina. Oživení ale zařídila Eliška. Do tónů Varšavského koncertu, který měl tchán rád, neustále vykřikovala:
"Dedeček. Umžel. Hají. Leží. Tam. Dedeček není. Položili. Tam. V uakvi. Dedoušek..."
Když už se někteří začali trochu ošívat, tak jsem ji raději vzal ven a počkali jsme před obřadní místností, až to skončí.
Na druhou stranu - možná že tchán by byl naopak rád, kdyby tam malá zůstala. V posledních měsících byla právě Eliška jeho asi největším rozptýlením a radostí. Hlavně tou svojí živostí. A tak si myslím, že se spolu rozloučili důstojně.
Společně jsme pak chvíli poseděli v restauraci, děti poletovaly kolem, my dospěli jsme vzpomínali na dědečka a konverzovali. A mimo jiné došla řeč na počasí v příštích dnech.
Jana, která má obvykle o počasí dost dobrý přehled, se vytasila s informací, která mě překvapila.
"O víkendu může být až mínus deset stupňů."
Neodpustil jsem si to okomentovat.
"No to je dost hrůza!"
Zbytečné. Nic to neřešilo, jen jsem si v hlavě upevnil špatný pocit z počasí.
A abych to dorazil, chvíli na to jsme si povídali s dětmi a dceruška se poněkud nešikovně ohnala svýma pavoučíma rukama.
"Naty, dávej pozor. Málem jsi mi shodila telefon."A cítil jsem se fakt dotčeně, že na ten můj mobil nedává pozor. A tak si zapisuju třetí křížek dneska.
Cesta domů i večerní předání dvou dětí jejich tátovi už proběhlo bez komplikací. Měl jsem tak klid a trochu času věnovat se "Buddhovým tipům". Včera jsem vám nabídl tři, dneska mám další.
A už dopředu vás chci upozornit zejména na ten s pořadovým číslem šest. Považuju ho totiž za jeden z nejdůležitějších.
Tipy od Malého Buddhy (2)
4. Znovu si užijte medaili
Každému z nás se v životě něco podařilo. Každý z nás zažil v životě okamžiky, kdy se cítil dobře, a je za ně vděčný. Každý s nás se někdy cítil šťastný, spokojený, vyrovnaný. Momenty ocenění a pochvaly.
Je
užitečné, právě když je vám zle a máte chuť si stěžovat na celý svět, připomenout si právě tyhle okamžiky. Je jedno, že jich třeba bylo málo, míň, než u jiných lidí. Ale byly a pomůžou vám soustředit myšlenky na něco jiného, než je přesvědčení, že všechno stojí za prd.
Připomeňte si cokoli, z čeho jste měli (máte) radost a co se vám v podařilo.
5. Nesuď a nebudeš souzen
Přiznejte druhým lidem právo na jejich názor, jejich vlastní pohled na svět, a respektujte to. Přijměte to jako fakt, aniž byste to jakkoli hodnotili a komentovali. Místo kritického komentáře se raději sami sebe zeptejte:
Co se změní, když o tom člověku řeknu nahlas, co si teď myslím?! Když ho zkritizuju.
Pomůže to jemu?
Pomůže to nějak mně?
Je
strašně hluboko v nás zakořeněná potřeba posuzovat a hodnotit druhé.
Rozebírat s jinými lidmi, jak se ten, nebo ta chová, co dělá, co si
myslí, jak u toho vypadá. Jak je možné, že se zachoval/-a tak a tak. A
doprovázíme to lichotkami typu "ten blbec", "ta kráva", "je úplně
nemožnej" a podobně.
Velmi
často přitom lidi posuzujeme podle toho, jak moc, nebo jak málo mají
stejný pohled na svět, jako my.
Stěžujeme si proto, že nám
připadá, že těm druhým je úplně jedno, co si my o nich myslíme. Že jim na nás
nezáleží.
A přitom - jen výjimečně známe všechny okolnosti, které druhé lidi k jejich chování a postojům vedou. Co je ovlivňuje. Jaký je jejich celý životní příběh.
Napadlo mě přísloví, snad vám ho správně přetlumočím.
Choď v mých botách,
jez moje jídlo,
spi v mém domě
a starej se o moje věci.
Teprve pak mě můžeš soudit.
6. Pusťte z hlavy zbytečnosti
Zabývejte se jen tím, co můžete změnit a přímo ovlivnit. Pusťte z hlavy všechno, co je mimo vaši moc. Zbavte se negativního smetí.
Ano. Přijměte informaci, že KDESI jsou povodně, že JAKÝSI klučina potřebuje peníze na invalidní vozík, že VÁM ZDRAŽILI ve vašem obchodě máslo. Že bude pršet a ochladí se. Přijměte ji a rozhodněte se.
Můžu s tím něco dělat? Dokážu to změnit?
Lidem postiženým povodní můžete finančně přispět. Můžete jet do té oblasti fyzicky pomáhat. Ok, udělejte, co považujete za správné. A udržujte si odstup. Je to problém někoho jiného, zodpovědnost za jeho vyřešení má někdo jiný. Vaše role začíná a končí tou pomocí.
Klučinovi můžete na účet poslat nějaké peníze. Vyřešit problém ale musí jeho nejbližší, ne vy. Je proto zbytečné si tím zatěžovat hlavu.
Vadí vám, že zdražilo máslo? Že bude pršet? A jak to chcete změnit?
Tohle je přesně ten typ událostí (a přijímaných informací), které je potřeba přijmout jako fakt bez jakýchkoli emocí. Chápu, zdražení i špatné počasí vás štve. Ale dotýká se všech a v zásadě všech stejně. Je naprosto zbytečné si tím otravovat život.
Já když se s něčím takovým setkám, řeknu si raději:
"Tak aspoň omezím spotřebu tuku." Nebo:
"Vždyť oni ti farmáři taky potřebují férově zaplatit za svoji práci."
"Bude pršet? Tak aspoň nemusím zalévat zahradu. A budou čistší ulice."
Buď problém vyřešte, nebo ho pusťte z hlavy.
Dáte tak své mysli možnost zaměřit se na něco jiného, pro vás mnohem důležitějšího.
Tak.
Koukám, že jsem se nějak rozpovídal. Tak já raději skončím a poslední
tipy od Malého Buddhy si nechám na zítra. Užijte si den.
Já si dám zítra první den výzvy 21 dnů bez stížností už popatnácté.