1. DEN (12)
(STŘEDA 17. LEDNA 2018)
PŘÁTELÉ, KAMARÁDI, MÁM TO!
Po
jedenácti neúspěšných pokusech o první den a zhruba dvou týdnech
samostudia držím v ruce klíč! Jak to udělat, abych si přestal stěžovat.
Našel jsem totiž odpověď na otázku PROČ SI STĚŽUJEME!
A fascinuje mě, jak je to vysvětlení triviální. Oblékl jsem se proto sluníčkově a vyrazil do dalšího všedního dne.
Vycházel jsem z toho, že všechno, co v životě děláme, má nějaký důvod. Možná skrytý, možná nepřiznaný, ale má.
Když zaléváme kytky, má to důvod. Když kopeme do mičudy, má to důvod. Když jíme polévku, má to důvod. Když se opékáme na sluníčku, má to důvod. Když...... Vždycky, za každým naším konáním je nějaký důvod. I když si ho neuvědomujeme a nemyslíme na něj.
Ptal jsem se proto sám sebe:
Jaký má důvod, že si na něco stěžuju?!
Vlastně se mi tahle otázka honí hlavou někde v pozadí od prvního dne, kdy jsem začal plnit svou výzvu 21 dnů bez stížností.
Co tím získávám, když si stěžuju?
A proč jsem s tím stěžováním vlastně (a kdy) začal?
Docvaklo mi to, když jsem se dál začetl do knihy Svět bez stížností.
Stěžujeme si proto, že je to pro nás výhodne!
Když se dívám kolem sebe, skoro každý si na něco stěžuje. Jestliže si postěžuju taky, automaticky se tak řadím do stáda, získávám spojence a stávám se jedním z nás. Sdílené stížnosti a nespokojenost totiž lidi fantasticky spojují. Není nic rušivějšího ve stádu naštvaných, než jeden happy s permanentním úsměvem od ucha k uchu.
Stížnosti, vyjádření bolesti a nespokojenosti nám pomáhají vzbudit u druhých soucit. A ze soucitu pramení například různé výhody a úlevy, které bychom jinak nezískali.
Stížnosti nám taky přináší pochvaly, které bychom bez postěžování možná nikdy neslyšeli. Mám na mysli situace typu:
"Jsem naprosto nemožný!" --- "Ale nejsi, jsi úžasný!"
Stěžování je trendy. Kdo si na nic nestěžuje, působí přinejmenším podezřele.
Stěžování už dokonce propadli i někteří budhističtí mnichové, které
jsem vždycky považoval za vzor nadhledu a vyrovnanosti.
Když jsme byli před třemi roky se ženou v Tibetu a Nepálu, zaujala mě v mnoha klášterech zvláštní věc. Že ty různé finanční dary a příspěvečky mnichové okamžitě, přímo před návštěvníky, přepočítávali. A co víc, nestyděli se postěžovat si, že vybrali málo a že je u počítání vlastně rušíme.
Stěžování nás chrání před tím, do čeho se nám nechce. Když si postěžujeme třeba na bolavé nohy, tak on na ten nákup, nebo se smetím dojde někdo jiný. Když si dostatečně postěžujeme na celoživotní neúspěch, budou nás ostatní považovat za smolaře a my se nebudeme muset snažit být úspěšní.
Kdysi jsme prostě zjistili, že stěžování nám přináší řadu výhod. Tak jsme si začali stěžovat tak často, až se stížnosti staly každodenní součástí našeho života. Asi jen málokdo jsme si přitom uvědomili, že tím zároveň odháníme ze své blízkosti příležitosti k lepšímu životu.
Vzpomněl jsem si, jak jsem po absolvování svého prvního kurzu pozitivního myšlení v roce 1993 hltal knížky o osobním rozvoji. Hlavně pro obchodníky. Prodával jsem tehdy náklaďáky a chtěl být nejlepší.
Tuším že v legendární knize Myšlením k bohatství od Napoleona Hilla jsem našel tuhle pozoruhodnou radu:
Jestli chceš být úspěšný, chovej se, jako bys už úspěšný byl
Vlastně už tehdy jsem četl totéž, čím se tu teď zabývám. Když ze svého myšlení a chování odstraním stížnosti a nespokojenost, bude mi život přinášet hlavně pozitivní věci a já budu šťastnější úspěšnější.
A to za tu dřinu stojí.
Jo, ještě jedna věc. Dneska mi hlavou bleskla zajímavá myšlenka.
Za stížnost podle pravidel mé výzvy 21 dnů bez stížností, se počítá postěžování, které vyslovím. ALE - nejsou některé moje psané komentáře v tomhle deníku taky formou vyslovené stížnosti?
Musím se na to zeptat Willa Bowena.
A samozřejmě vám dám vědět, co jsem zjistil.
Mimochodem - zítra mě čeká třetí druhý den.