(ČTVRTEK 4. ledna 2018) Kamarádka Daniela se mně včera na Facebooku ptala, jaký to má celé smysl. Správná otázka. Doteď jsem se k tomu nevyjádřil.

Vidím to takhle.

Mám pocit, že většina lidí, se kterými jsem se v posledních letech setkal, je nespokojených. Mají výhrady k tomu, kam se dostala naše společnost. Jaké hodnoty vyznává, jaké má priority, jakými cestami dosahuje svých cílů.

A druhá moje zkušenost - lidí kteří jsou nespokojení otevřeně a stěžují si na něco, je čím dál víc. V Česku i ve světě.

Je to začarovaný kruh. Svět není takový, jaký chceme, tak si stěžujeme. A tím jen podporujeme a posilujeme negativní energii v nás, která se pak přenáší do všeho, co děláme. Takže vlastně pomáháme tomu, co se nám nelíbí a na co si stěžujeme.

Souhlasím s tvrzením, že si svůj svět utváříme svými myšlenkami. Když jsou negativní, stojí za bačkoru i svět, ve kterém žijeme.

Říkám si tedy, že kdybychom se (my lidi) opravdu odnaučili si pořád na něco stěžovat a místo toho zaměřili svoji energii k něčemu konstruktivnímu, že by nám všem mohlo být líp. A že tedy takový projekt, jako je Svět bez stížností, má smysl podpořit.

Něco v tom smyslu jsem jí řekl.

Co byste odpověděli vy?

Často se mluví o tom, jaký vliv na šíření negativních informací mají média. Konkrétně zpravodajství. Když se na jejich obsah podíváte pořádně, tak jde opravdu z větší části o vyloženě "špatné zprávy". V lepším případě neutrální. Těch čistě pozitivních je minimum.

Byl jsem novinář více než 20 let. Vystřídal jsem postupně skoro všechno, co se v téhle profesi dá. Zprávař v rádiu, editor, moderátor, televizní reportér, moderátor televizních rozhovorů, šefredaktor odborného časopisu, radničních novin, autor článků pro on-line portál....

Posledního dva a půl roku na Radiožurnálu jsem si stále častěji neuměl sám sobě odpovědět na jednoduchou otázku:

Proč bych měl jako řadový posluchač poslouchat právě ta témata, která jsme vysílali?

Naprosto stejné dilema mám u zpráv kteréhokoli jiného rádia nebo v televizi. Vždycky končím s pocitem:

Hm, nic moc. Ale tak snad to bude časem lepší!

Nepřipadá vám taky, že to je zvláštní úchylka, sledovat cizí neštěstí, hltat informace o tom, co kdo podělal, jak kdo krade, kdo se s kým a proč hádá, kde koho zabili...

Novináře z toho přímo neviním. Dělají jen svoji práci.

Ještě jako aktivní žurnalista jsem klientům při školeních o fungování médií dával takový příměr.

My novináři jsme vlastně veksláci. Jen místo postávání před Tuzexem a přeprodávání cizích měn a bonů kšeftujeme s informacemi. Snažíme se co nejlevněji nakoupit a co nejdráž prodat.

Vím, že se na mě řada kolegů za tohle přirovnání zlobila. Připadá mi ale zcela přesné. A to včetně toho, že stejně jako veksláci se i novináři při svém byznysu s informacemi nezřídka pohybují na hraně zákona, nebo i za ní.

A víte co se prodává nejlíp? Špatné zprávy!

Cizí neštěstí, karamboly v soukromí slavných, tragédie, spory někoho s někým, kriminální kauzy, bouračky.... Nejlépe když to jde zpracovat na pokračování. Několik dnů po sobě.

Schválně si dneska, nebo zítra pusťte večer jakékoli televizní zprávy. A za každou "špatnou" si na papírek udělejte čárku. Tipuju, že se pod takých sedm, osm nedostanete.

Jaký je praktický přínos takových informací pro život? Nula!

Jen naladění na "blbou náladu", že všechno je blbě, vy že s tím stejně nic neuděláte a že stejně nic nemá cenu. A budete zase o krůček poddajnější a ovladatelnější.

Sám jsem si ověřil, že když jsem se od sledování zpravodajství odstřihnul, o nic důležitého jsem nikdy nepřišel. A to jsem jednu dobu zprávy vypustil na několik let. Žádné noviny, televizní ani rozhlasové zprávy. Nic. Všechno, co pro mě mělo nějaký význam, jsem se včas dozvěděl odjinud.

Druhá strana toho negativního šíření je atmosféra v redakcích. Prakticky všude tam vidíte lidi, kteří jsou často naštvaní, frustrovaní, unavení, otrávení atmosférou, kterou vlastně sami spoluvytvářejí. A pořád si na něco stěžují. Na druhé, na šéfy, na pracovní podmínky, plat, na respondenty, se kterými mluvili....

A tak i když mě zejména práce v rádiu strašně baví, mám v médiích opravdu hodně kamarádů a známých a mám je rád, novinařinou se nejspíš už nikdy živit nebudu. Čistá hlava pro mě má větší cenu!

Když dceruška vyvádí a já jí nastavuju mantinely konstatováním "Přestaň. Teď zlobíš!", je to stížnost?

Musím si to znovu nastudovat. Dneska jsou tyhle otázky totiž opravdu aktuální.